Re: Můžeš za to ty = Je to tvoje vina?

Vis Monty, ono je to jednoduche, kdyz clovek zije sam. V prvnich letech z lasky ustupuje (=nic ji nevadi). Pak zjisti, ze cim dal vic veci, ktere ze zacatku delala z lasky, na sebe navaluje com dal vic dalsich veci, a ze stresu nevyjde. Misto aby se muz podelil o hromadu toho, co je nutne, o cem nema ani tuseni, ze to nutne je, a je toho v domacnosti s detmi dost a dost a dost, prohodi, ze mu to nevadi, a proc to teda vadi ji? Ono to, co je udelano, totiz neni nikde videt. Zpraseny zachod, ktery jednomu nevadi, druhy pochopitelne povazuje za nesnesitelny. Umeje ho. A umeje ho i po druhe, nez se to dostane na uroven, kdy je to neunosne. A umeje ho i priste. Vyvola to poznamklu "no dyk to neni potreba - konsekvence, kam to dojde, kdyz to nebude udelano, se totiz nikdy neukaze. (To je jen maly priklad.
Mozna, zes tak daleko ve svych vztazich nikdy nedosla, a proto to vidis tak, jak to vidis (=jako ten muzskej).
Ja taky nejsem hadavy typ. Jenze kdyz mi nekdo tvrdi, ze neco, co prave vypustil z ust, nikdy nerekl, a doda k tomu, ze lzu a vymyslim si, a ze se se mnou neda zit, tak mne celkem brzy dovede do boru varu. A kdyz se to nijak neda diskutovat, protoze vsecko VI tak jak to vi on, a ja lzu, a neda se to nijak vysvetlit, no, pravdepodobne mas stesti na muze, / lidi, kteri ti to nedelaji. Protoze pres vsechny rady studovanych a zkusenych terapeutu NE S KAZDYM SE DA MLUVIT A DOJIT K NEJAKEMU RESENI, obzvlast, kdyz na tom zavisi i par dalsich (=deti).