Re: Kompromisy

Já mám na kompromisy úplně opačnej názor.

Pokud chci já jet k moři a on do hor, tak pokládám za optimální řešení "jednou ty se mnou k moři, jednou já s tebou do hor". Nevím, proč by se tam ten druhý měl užírat a kazit to, když je si VĚDOM toho, že příště bude po jeho (a taky by nerad, aby mu to ten druhý kazil), přičemž ten první je si vědom toho, že ten druhý je tam kvůli němu a tak ho nedusí třeba pěti celodenníma tůrama po sobě, prostě mu trošku přizpůsobí svůj program.

Případně, pokud by to bylo tak, že by jeden hory miloval a druhý bezmezně nenáviděl, tak mi přijde velmi dobře přijatelný, že ten, co miluje hory, na ně pojede sám, ale třeba ne na tři neděle, jak by to udělal, kdyby byl sám, ale jen na týden a zbytek stráví s rodinou. (A ten, co hory nenávidí, taky nebude prudit, protože bude rád, že tam nemusí, že si ten druhý užije, co ho těší, a že část času stráví všichni spolu).

Pro mě kompromisy nejsou žádným hřebíčkem do rakve vztahu, naopak jsou jeho tmelem a bez nich bych ve vztahu nevydržela. Protože velmi dobře pobírám, že dlouhodobě nebude po mém ze 100 procent, ale dejme tomu ze 75 (protože aspoň na těch 25 se shodneme oba), to považuji za velmi přijatelnou daň za harmonický život ve dvou. Netoužím po tom, aby bylo po mém vždy na 100 procent, protože to by pak znamenalo, že by partner "neprosadil svou" nikdy a byl by nespokojený a to by se zase odrazilo na našem vztahu, a nemohla bych existovat ani v obráceném gardu, tj. kdy by můj "podíl" klesnul pod 50 procent, protože to bych zase byla nespokojená já.

A tohle musí fungovat v dlouhodobém měřítku (tj. někdy můžu ustoupit úplně, někdy zase je ustoupeno mně, ale když se ohlédnu na nějaký delší časový úsek, tak to musí být víceméně vyrovnané.

Bez kompromisů bych nemohla existovat.