Všem děkuju za příspěvky

Ještě jednou ahoj všem!

Moc děkuju za VŠECHNY příspěvky a zkušenosti!!
Na nikoho nejsem naštvaná!!!, chtěla jsem jenom vědět názory a jak to halt chodí jinde….

já jsem zažila pobyt doma s miminem, když starší byl ve 2. – 4. třídě, takže byl už starší…ráno jsem ho ještě vodila – máme přechod bez světel, takže pro jistotu, taky s kočárkem a miminem. První dva roky chtěl chodit ještě do družiny, takže jsem ho vyzvedávala okolo té třetí odpoledne. Znám to tedy dobře, že se musí den „rozplánovat“, aby se vše stihlo – tedy já to tak dělala, většinou jsme okolo 13.30 vyráželi z domu a vymýšlela jsem procházky různými směry, abych to stihla i s nákupem, takže znám…..taky jsem nechtěla narušovat spánek mimina….

K tomu mávání – nedovedu si představit, jít okolo toho okna (a žádná jiná cesta tam není – to bych musela přelézt střechu jednopatrového baráku), syn stojící v okně a já se ani neohlídnu a nezamávám – možná jsem citlivka, ale pořád bych na to myslela, že jsem to neudělala, ačkoliv jsem okolo toho okna šla – to byl ten případ, kdy jsem zapoměla tenkrát u toho staršího a vracela jsem se. Ale říkám – asi všechno moc prožívám.

Já tu synovu lítostivost přičítám tomu, že doposud byl typicky „školkovsky“ nemocné dítě – psala jsem to už na x-diskuzích. Celý jeden rok byl vlastně jakoby permanentně na hromadě – 1 týden školka, 2 týdny doma, 1 týden školka, 3 týdny doma atakdál do zblbnutí, bylo to opravdu na palici, nebyli jsme schopni se z toho vymotat. TAKŽE – my jsme pořád „začínali“ jakoby znovu od začátku. Větší zlom nastal až letos začátkem dubna – opravdu DOKÁZAL odchodit celé 3 měsíce bez omarodění – duben, květen a červen, jsem za to hrozně vděčná – taková „vlaštovka“ na lepší časy. Bere léky na imunitu a já doufám, že ty odstupy mezi nemocema budou delší.

Teď od září vůbec nebrečel, nic, začalo to až teď, když byl minulé 2 týdny doma s tou angínou a začali jsme zas od tohoto pondělka….

Ještě jednou k tomu mávání – my jsme to vymysleli jako „záchranu“ kvůli tomu jeho rannímu řvaní a visení mně na noze, které se odehrávalo celý první rok. To nebylo žádné mávání, nic, musela jsem ho odtrhnout a utíkat ze třídy pryč. On byl schopný dělat takové hysteráky, že to svět neviděl. Ale do minuty poté, co jsem byla pryč, byl ticho jak pěna (poslouchala jsem v šatně nebo se taky „tajně“ koukala do okna) – viděla jsem ho, jak se zabaví hračkama a celý den si na nás ani nevzpomněl. To mávání nás „zachránilo“ až vloni – že jsme to vymysleli jako rituál a u toho KONEČNĚ přestal dělat scény. Začal až předevčírem, proto jsem se na to ptala. Nás to mávání spíš zachránilo, že jsme konečně na něho něco vymysleli, než že by to bylo ke škodě věci.

Holky, syn je taková povaha, že on je schopen zničeho nic začít lítostivě brečet, když jsme v pohodě doma a manžel se třeba chystá na nákup. Nevšímáme si toho, manžel se sbalí a odjede a netrvá to ANI 1 MINUTU a syn na vše zapomene a přestane. Já to taky nechápu. Starší tohle nikdy nedělal.

On každý den slibuje, že ráno už bude vše v pořádku, že žádné brečení nebude, nic, když byl teď doma, tak si x-krát na školku vzpoměl, co asi dělají děcka a že chce do školky...a od předevčera zas NIC.