Re: Mandelinko,

Mandelinko,

já bych byla hrozně ráda, kdyby mi někdo poradil, jak na něho "vyzrát" - protože jsem PŘESVĚDČENÁ, že on to brečení atd. dělá jenom ZE ZVYKU - jinak mi to nepřipadá už možné.

Já jsem v tomhle tvrďas - prosím, ať si nikdo nepředstavuje nějaké srdceryvné loučení z mojí strany, to je naprostý nesmysl. První rok byly takové scény, že mi ho učitelka musela odtrhnout od nohy - když mi to někdy někdo vyprávěl, nevěřila jsem, že je tohle možné do doby, než mi to syn udělal taky, opravdu. To "loučení" je omezené na naprosté minimum - žádné prodlužování, ani nějaké zoufalé mávání. Je to chvilička a už rázně odcházím od toho okna.

Abych byla upřímná - absolutně mi ho není líto, vím, že to dělá ze zvyku a sama nevím, co s tím. Spíš mi bylo líto staršího syna - ten nikdy neuronil ani slzičku, ale bylo vidět, jak je ve školce ztracený, nikdy si s nikým nehrál, stál osamoceně opodál, ráno byl ve školce první /stejně jako mladší/ a dodnes vidím tu osamělou mávající postavičku - to bylo u toho staršího.

Se školou - k zápisu jde, to jistě, je předškolák, ale je narozený až koncem července, a já jsem pro odklad. Nedovedu si představit, že bude chodit do školy s dětmi třeba o třičtvrtě roku staršími - u něho konkrétně tedy ne. Starší je květnový a šel v 6ti letech, jak měl, jenomže mi četl, psal písmena, počítal....to byla úplně jiná písnička. Mladšího tohle vůbec - zatím - ani nebaví ani nezajímá, jenom by pořád něco kutil, spravoval, "jak co funguje" atd. atd...