Kdy je člověk vlastně dospělý?

Tak to na mne nějak poslední dobou padá.
Občas přemýšlím, kdy je člověk vlastně dospělý. Pořád mám totiž pocit, že je dost času na všechno. Pořád si myslím, že něco může být ještě jinak, než je. Že se něco změní, že přibude někde času nebo síly, a přitom je to spíš naopak.
Všechno je nějak jinak.
Myslela jsem si, že budu žít s rodinou na venkově, tak nějak jinak, než je zvykem. Místo toho žiju na venkově s dětma a muž dojíždí na víkend. A denní provoz je nudně normální. (Finanční a časová situace běžná, spíše slabší.)
Myslela jsem si, že si beru chlapa, který se mnou především bude. Místo toho je sice úžasnej, ale není tu a zatím se zdá, že ani být nepotřebuje.
Myslela jsem si, že mne uživí to, co jsem vystudovala. A zatím, pokud toho bude za půl úvazku, bude to hodně.
Myslela jsem, že rozjedu nějaký báječný vlastní projekt, který mi přivede lidi a prachy. Místo toho se jen plácám a mrhám potenciálem.
Myslela jsem, co všechno se dá dělat, a místo toho po večerech jen čumím. Sama sebe nudím.
Co to je?
Je to stáří? Únava? Problém vnitřní motivace? Pálící dobré bydlo?
Podotýkám, že s roční dobou to má jen málo společného, drží se mne to už dost dlouho. Nenalézám jaksi uspokojení. Drobné radosti typu barevné listí nebo dětský úsměv nebo super kafe mám, ale je to tak zoufalé klišé! Jsem nevděčná?
Jsou to Kristova léta?
(nevím, zda budu schopná souvislé účasti v diskusi)