Re: To jako stárnu nebo co?

Nikae, začínáš jet na záložní baterie a začíná působit stereotyp. Navíc přišlo poznání, že lepší už to nebude.

Pravdu má Jak:

- nez mas deti, tak si to predstavujes jako neco zaliteho sluncem. a ta realita...

tak tohle když jsem pochopila, neudělalo se mi nejlépe. Příroda dobře ví, jak na ženy. Biologické hodiny, volání matky přírody, vzory z okolí, kdy ti nikdo možná ze škodolibosti neřekne, jaké je to doopravdy mít potomky. Takže si to představuješ jak psala Jak, jako něco zalitého sluncem, většinou pozitivní podněty.

Pak už potomci jsou, tak si nějakou dobu říkáš: až začne spát v noci, bude to lepší, až začne chodit, až se zabaví, až se zbavíme plen...kočáru. To už máš k potomkovi pozitivní vazbu, takže si nějakou dobu nepřipouštíš, že víc než pláň zalitá sluncem je rodičovství řetězec řešení neustálých problémů, únava a vyčerpání a často i nervy /u malých dětí dlouhou dobu/.

No a pak ti to najednou dojde - že to AŹ přijde z polovičky, až budou děti ve věku nad deset let /čili samostatné/ a úplné AŽ přijde, až je vypustíš do života. Jistě, platí - malé děti, malé starosti, velké děti...ale pořád prostě ta doba prvotního starání, kdy člověk řeší jeden problém za druhým, jde z jedné únavy do druhé, děti prudí...tak je strašně dlouhá.

Dřív nebo později tahle neúprosná realita dopadne na každého. Ber to tak, že přišla a definitivně sis ujasnila, že život už bude jen jeden velký kompromis, improvizace a tak. A to na dlouhou dobu - možná napořád.