Recept na spokojené manželství

Včera jsem probírala před vyhozením staré časopisy a narazila jsem ve starším blesku pro ženy na zajímavý článek o tom, jak redaktorky "vyzpovídaly" muže, kteří milují své ženy i po létech společného života.
Tedy ty ženy měly podle nich jakousi "nadstavbu".

Takže stručné resumé - taková žena umí:

- dělat pohodu - např. když se muž M. vrací domů, při vstupu do bytu jsou cítit výpečky nebo buchta, on má následně pocit tepla domova a že je všechno v pořádku--- závěr, starejte se o něj /že nemáte chuť dělat palačinky k fotbalu? - přemožte se, bude k vám vzhlížet a i !!!

- netlačit na pilu - žena muže K. je dokonalá, protože mu "katastrofy" dávkuje po kapkách ve vhodnou chvílu. NEKAZÍ MU NÁLADU ZBYTEČNĚ problémy, řeší je většinou sama.

- baví nás stejné věci - projevuje se to ALE tak, že "jde si se mnou občas zahrát golf, i když jí nebaví, doposlechne se píšničku, která mě bere, přestože z ní není dvakrát nadšená, chodí s ním fandit jeho mužstvu

- nebojíme se být citlivé - muž M. zbožňuje, když jeho žena pláče během školní besídky nebo při dokumentu, jak špatně se zachází se zvířaty ---- muž obdivuje, jak je citlivá

........toliko výčet, je tam toho ještě víc, ale tohle je nejpodstatnější

Já bych k poslednímu bodu dodala, že slzy muž obdivuje podle mého názoru jen ty "neškodné", které se netýkají ani jeho, ani jeho chování, ani ničeho podstatného, co by musel řešit. Pak je "ocení jako projev citlivosti".



Co z toho vyplývá pro mě? Článek mě rozesmál, protože mi připomíná jako ve firmách vyžadují "orientaci na klienta", tak podle článku by měla být žena "orientována na muže" na jeho potřeby. Šetřit ho od problémů, pokud možno je vyřešit sama a jemu o tom říkat jedině opatrně, ve vhodnou chvíli demostrovat, že je citlivá žena /viz zvířátka/, ale jen v neškodných chvílích, ne že se bude hroutit muži na rameno z pracovních nebo jiných problémů, tam už její citlivost není žádoucí, ale zatěžující pro muže, protože mu nedávkuje katastrofy. A dělání pohody - udělat iluzi domova, opečovávat, navíc ještě potlačit svou osobnost, tj. nevyžadovat po muži, aby "sdílel" se mnou moje záliby, naopak se šikovně sem tam tvářit, jak "žeru" ty jeho záliby /někdy v menším měřítku, jindy až potlačit svoji osobnost v zájmu toho, aby partneři "sdíleli", přestože ve skutečnosti nesdlí společné, jen se žena tváří, že to jeho je i její.

Věřím, že muž je spokojen, jen si nejsem jistá, jestli ženu "zbožńuje", jak bylo v článku podsouváno.

Chybí tam podstatný prvek a to očekávat od partnera totéž, článek je koncipovaný spíš jako kdyby ho psal muž a jako kdyby muž byl jako tříleté dítě, jehož potřeby rodič musí uspokojit a potlačit své vlastní v zájmu zdárného vývoje dítka.


Potud ok. Ale chci se zeptat - znáte někoho s alespoň navenek takzvaně spokojeným vztahem, kdo tohle praktikuje?

Já ne, nevšimla jsem si toho ve vztazích kolem sebe, ale věřím, že takové vztahy i dneska existují.