Re: Učitelka "nevidí" chyby

Jo, máš pravdu.
Jen by ses divila, kolik rodičů se toho "stejného metru" dožaduje. Co závidí, to nevím,ale setkala jsem se s tím mockrát.
U dětí s dysporuchami bývá (měl by být) přístup jiný než u dětí s MR, protože dys děti nejsou MR. Většinou to bývá tak, že zněčeho jsou nehodnocené (např. dysgrafici z úpravy), ale hlavně je potřeba používat v práci s nimi jiné metody, které jim pomohou překonávat obtíže a rehabilitovat. Když se dítě např. špatně soustředí, počítá místo deseti příkladů pět, jde o to, aby se učilo rozvrhnout ty síly, které má a dodělat práci, ne o že má jedničku za pět chyb,což je pro jiné děti čtyřka či pětka.
Dobře vedené dys děti nepotřebují úlevy, protože nejsou nemocné, potřebují jiné metody.
Jaká je realita je lepší moc nešťourat.
Známkování ve škole mělo být dávno zrušené, v devadesátých letech proběhlo několik pokusů, které finálně ztroskotaly na odporu rodičů (děti chtějí jedničky, a proto taky je tolik škol, kde je prostě dostávají ke všeobecné spokojenosti, považuje se to za "moderní přístup").
S dětmi není možné pracovat individuálně, pokud je třída třicetihlavá s deseti integrovanými dětmi z nichž čtyři mají výraznou poruchu chování. On to ale kupodivu nikdo nepoptává, jen sem tam nějaký učite,který pak bývá označen za líného, tak je příště zticha a brzy se naučí, jakými potěmkiny získat "dobré výsledky" a patřičnou oblíbenost.
Dneska už není vůbec jasné, proč má vlastně škola existovat a co je její společenská objednávka.