Míra zodpovědnosti a jak dál?

Ahoj
dostala jsem se do situace, ve které si nevím rady. Na Rodinu chodím už delší dobu pod jiným nickem, doufám, že mi nikdo nebude mít za zlé snahu o anonymitu.

Jsem vdaná, máme dvě děti. Před rokem navázal můj manžel mimomanželský vztah s kolegyní, taky vdanou se dvěma dětmi. Přiznám se, že jsem po ničem nepátrala, manželovo ochladnutí jsem samozřejmě zaregistrovala, ale vždy jsme ctili určitou míru osobní svobody, takže mě ani nenapadlo, abych nějak zvýšila svoji pozornost. Asi to byla chyba. Na dotazy mi odpovídal, že má problémy v práci, krizi středního věku, že potřebuje čas. Věřila jsem mu to. Několikrát mě ujistil, že v tom není jiná žena.
Když jsem se o jejich vztahu dozvěděla, manžel byl velmi nešťastný, slíbil, že vše urovná a začali jsme se snažit o obnovení důvěry. Sdělil mi, že se se svojí kolegyní domluvili, že vztah ukončí a vrátí se ke svým rodinám, které prý ohrozit nechtěli.
Následující měsíce se manžel opravdu snažil, ale nebylo v tom nic osobního, žádné objetí, pusa nebo dokonce intimní vztah. Kolem Vánoc jsem mu řekla, že vnímám jeho snahu, že si toho cením, mám ho ráda, ale že mi chybí sdílení, vzájemnost, prostě to, co mezi námi bylo dřív. Vybuchl jak přetlakový hrnec, vyčetl mi všechno možné i nemožné. Naprosto jsem nechápala tu zlobu a agresi. Až tento týden jsem se dozvěděla, že ta druhá rodina nevěru neustála, manželé se rozešli a domluvili se na střídavé péči o děti.
Chápu, že manžel se cítí spoluodpovědný za rozpad jejich rodiny, že cítí určitou míru zodpovědnosti za ženu, která zůstala sama se dvěma dětmi, na druhé straně ani naše děti mu nejsou lhostejné a nechce jim připravit stejný osud. Takže teď žije napůl s ní, napůl se mnou, rozvést se nechce, ale žít se mnou taky ne. Řekla jsem mu, že mu nechci "přidělávat vrásky", a jestli mu to pomůže, najdu se byt a odejdu. Dokonce jsem ochotná přistoupit i na střídavou péči tak, že by děti zůstaly v našem domě a my se u nich střídali. Na to mi odpoví: "Vnímám, co říkáš", ale vlastně neřekne nic, co by nás posunulo dál. Samozřejmě se taky zabývám otázkou, jestli jsem i já sama něčím nepřispěla k celé situaci. Jestli jsem neměla víc dávat manželovi najevo, že mi na naší rodině záleží, víc se ptát, kam jde, s kým jde, atd. Nejsem žárlivá, jsem vším spíše zaskočená, nešťastná, nevím, co udělat, abych situaci nezhoršila.
Myslím, že jsme po celé ty roky měli pohodový vztah, bylo u nás veselo. Teď je to neúnosné, atmosféra důvěry a vzájemnosti je ta tam, staráme se o děti, jsme k sobě zdvořilí, chováme se korektně, ale všechno je tak hloupě neosobní a strojené, že to až bolí.