Re: nezájem otce

TAk to je mi líto. NA mě se otec vykašlal v mých patnácti. Dostala jsem se z nejhoršího až na vejšce, to mi bylo tak dvacet. PAk jsem se vdala a měla prcka a úplně jsem ho odstřihla a on se cítil hrozně dotčenej, že jsem ho nepozvala na svatbu, že jsem mu nedala vědět, že se malej narodil, ale co čekal? Na ségřině svatbě jsem za ním šla, byl tam i můj muž a syn a to mi řekl, že jsem jeho dcera pouze na papíře a od té doby je mi fakt úplně volnej. Zní to hrozně, ale kdo nezažil, nepochopí. TAky jsme byla do rozvodu jeho miláček, chlubil se se mnou ikdyž už jsme se nevídali. Největší podraz byl, když jsme se dozvěděla od rodinné známé, že o mě v rodném městě prohlašuje, že se mu ozvu, jen když potřebuju prachy. Nikdy jsem mu nezavolala o peníze a nikdy bych si je ani nevzala. To byla poslední kapka. Teď je to pro mě v podstatě cizí člověk. Radu nemám, bolet to bude a dlouho. Hlavně děti do ničeho nenuť, jsou ve věku, kdy jim jednou řekni, že o tátovi nebudeš mluvit škaredě, že je to jednou jejich otec a když budou chtít oni, tak že si o něm s nimi promluvíš, ale jinak bych to nechala na nich. Z pohledu matky to musí být hrozný a i manželovi jsem řekla, že kdyby někdy tohle udělal svým dětem (má z bývalého vztahu), tak u mě jako chlap skončil.