Moc zajímavé téma.
Já vnímám jako jednu z priorit skutky služby, jak jako dávač, tak jako přijímač, protože mi to připadá ode mě i od druhých jako opravdová oběť, Když udělají něco, co nemusí, a ušetří mi tak práci, abych to nemusela dělat já.
Druhá priorita je pozornost - to ocením hodně, když někdo opravdu poslouchá a skutečně reaguje na to, co říkám. Kdysi jsem té pozornosti potřebovala i poskytovala mnohem víc, dneska to ocením hlavně v momentech, kdy řeším nějakou krizi, to ocením hrozně moc.
Když někdo není schopen tu pozornost poskytovat, ale sám ji vyžaduje, tak mi to dost vadí a ač jsem dřív byla dobrý naslouchač, dneska už vyžaduju větší reciprocitu, jinak se mi moc nechce to ucho poskytovat.
Pak slovní ujištění - snažím se dávat, je mi příjemné, když občas dostanu. To mi nedělá potíže ani na jednu stranu.
Dárečky - tam to mám zvláštně, těší mě dávat, ale jen někomu, u koho mám pocit, že ho tím "nezkazím" a že si toho bude vážit - třeba mým pěstounům

. U dětí mě těší udělat jim radost něčím mimořádným, ale tam je i sebe musím trochu krotit, protože kdyby bylo po jejich, tak by něco pochtívaly každý den a přišli bychom na buben. Pokud jde o mě, nejvíc mě potěší, když si můžu něco vybrat/koupit sama a nemít u toho výčitky. Dárečky od druhých vlastně nedostávám ani nijak ráda a potěší mě jen výjimečně.
No a nakonec fyzický kontakt - jsem ochotna poskytovat, mám-li pocit, že to ten druhý potřebuje, ale obecně moc kontaktní nejsem.