Jak bojovat s blížící se krizí?

I když si umím rozumově zdůvodnit, že nemám žádný "velký" problém, přece jenom to "srdce" nechce pobrat...
Za asi měsíc bud mít "výročí" a čím více se to blíží, začínám se v tom opět plácat a to jsem myslela, že je vše za mnou...
Před rokem jsem potratila, přišli jsme o naději na druhé dítě, těhotenství bylo po IVF. Snažím se sama sebe povzbuzovat, mám krásného a zdravého syna, s manželem pěkné a dlouhé manželství, bydlet kde máme, práci máme... ale stejně to na mě padá....
Mám pocit, že všichni okolo mě na to již dávno zapomněli, nemám odvahu tohle téma opět vytahovat na světlo a stydím se to znvou řešit...
S manželem o tom mluvit samozřejmě můžu, snaží se a vím, že ho to tehdy také hodně zasáhlo, ale přece jenom, jeho podpora je taková "chlapská"
Možná je to jenom můj pocit, ale přesto se cítím sama.
Maminku s tím nechci zatěžovat, sama teď má zdravotní obtíže...
Mám jednu velmi dobrou kamarádku, která mě v té době opravdu podržela, přijela za mnou do nemocnice večer, děti nechala manželovi a byla se mnou asi 2 hodiny, držela mě za ruku ... byla a je skvělá
Bohužel teď se mi odstěhovala kousek dál a zatím jsme spolu v kontaktu po telefonu, ale já potřebuji rozhovor "face to face"...
Nechci jí volat SOS, to si schovávám jenom na to nejhorší.

Tak píši sem, třeba si se mnou někdo zavzdychá a postěžuje a bude nám líp...