Re: Jak bojovat s blížící se krizí ?

Každý má své osobní peklo. A každému to jeho přijde nejhorší.

Když mi u prvního syna řekli diagnózu, přiznám se, že bych dala nevím co za spontánní potrat. Protože smrt bolí šíleně,ale je definitvní. Nemůžeš s tím nic udělat, to dítě se navíc netrápí, to jen ty.

(Hodně postižený dítě se trápí a kdo říká, že ne, je vůl-nemyslím tím samozřejmě postižení typu Down,ale prostě takoví ti ležáci....a samozřejmě ovlivní život rodičů i okolí. Říkala jsem si, buď umři, nebo přežij,ale buď životaschopný a schopný radosti ze života. To se mi naštěstí splnilo vrchovatě.)

Jinak k tvému osobnímu peklu.Nikdy se s tím nesmíříš, to je jasný. Jako já jsem se nikdy nesmířila se synovou diagnózou. Ale naučíš se s tím žít i s tou bolestí. Já už žiju a často se raduju a bvím se.Ale musíš to zpracovat, což se u tebe ještě nestalo.

Hodně sil.

PS: A věta: "čas to spraví" nenbí až zas taková fráze, jak to vypadá. Je to PRAVDA.