Re: Je mi třicet a vnitřně jsem se nenašla. Nevím, co chci.

Květ, rozumím ti, nepřijde mi, že tě pálí dobré bydlo nebo tak něco v tom smyslu, jak někdo zmiňoval. Mám to podobně.
Mne je 34. Střední škola k ničemu, prostě jen pro maturu, nikdy jsem nevěděla, co chci. Práce potom mne nenaplňovala ani náhodou, ale byly tam dobrý peníze, tak jsem tam vydržela do mateřský. Alespoň jsem si teda při ní udělala VŠ, ale obor, který tenkrát byl dost žádaný, tak s nástupem soukromých VŠ ho má "každej druhej" a praxi v něm nemám žádnou.
Teď už na mateřský nejsem, mám práci na částečný úvazek v úplně jiném oboru, což nebude mít dlouhého trvání, protože na to nemám vzdělání (a úpřímně fakt nevím, jestli v současným stavu by se mi chtělo a našla bych čas na to, jít znova na VŚ) a na druhou část pracuju na ŽL. Na první pohled to vypadá idylicky, ale jednak jsou dny, kdy prostě nezvládám, do noci makám, domácnost je jedna velká anarchie a peníze za to stejně v poměru k času s tím stráveného nic moc a za druhý to prostě nemá budoucnost a to mne právě občas semílá tak, jako v tom úvodním příspěvku tebe. Strašně bych chtěla vědět, co chci a za tím jít. Vědět, že chci být třeba učitelka, zdr. sestra, účetní anebo cokoliv určitého a za tím jít a dělat to do hloubky. Já se vrtám ve všem možným, ale v ničem pořádně a do hloubky. Teď, když jsou děti malé, to jde, ale když přemýšlím o době, kdy vyletí z hnízda a do 70 nebo kolika do důchodu bude let, kdy nevím co bude...tak depkařím. Když jsem byla mladší, tak jsem to neřešila a žila přítomností, ale čím jsem starší, tím víc to řeším. Tak nějak se prostě nemůžu najít. Což mi ve 34 přijde docela smutný. Jako je mi jasný, že spousta libí bude oponovat, že jsou na tom lidi hůř, že např. jsou "něčím" a jsou nezaměstnaní a spoustu jiných situací. Neříkám, že jsem na tom blbě, to ne, jsou dny, kdy bych neměnila, ale prostě chápu ten pocit, kdy se člověk nemůže najít a ubíjí ho to.