Re: Táta nebo otčím?

Ano, oslovování je velmi podstatná věc a že to je důležitý, o tom svědčí jak zájem otce, tak i zájem matky, aby dítě oslovovalo tak, jak chtějí. Dle mého názoru má dítě jako otce či matku oslovovat svoje rodiče. Tedy pokrevní rodiče, i když jsou třeba rozvedení. Pokud otec na dítě platí, má tedy plné povinnosti vůči dítěti, tak je to jedno z málo práv, aby byl jako otec oslovován výhradně on. Proti postupu matky bych se ohradil, i kdybych si měl stěžovat přes sociální pracovnici.
Druhé oslovování, kde to beru, to je u adoptivních či pěstounských rodičů. Tam se pak říká biologický otec/matka vs. otec, matka (tj. adoptovaní či pěstouni). Když se rodiče dítěte zřeknou, fakticky mu jsou rodiči jiní lidé, tak pak náleží to oslovení jim.
Jenže tady matky jen rozeštvává dítě proti otci. Jak někoho oslovuji, tak ho vnímám. V našich školách se stále říká paní učitelko, pane řediteli, pane profesore. Oslovení titulem v podstatě vyžadují lékaři, protože každým oslovením si člověk v podvědomí připomene, kdo je tady odborník.
Matka chce otce eliminovat, udělat mu naschvál. Když už má ten kontakt s dítětem, tak aspoň to nějak pokazit. Jako otec bych dítěti vysvětlil, že otce má jen jednoho. A že ten druhý není jeho otec. Že může být slušný člověk, ale pro něj jsi nevlastní dítě. Je to známý člověk, to ano, ale bez příbuzenského vztahu. Synovi bych řekl, že ho k oslovení nemůže ani matka, ani ten druhý nutit. Nemají na to právo. Jako dítě bych pak spíš místo "Stando" začal říkat "pane Novák". Nebo dneska se říká "pane Nováku", abych šel s dobou ...