Re: Táta nebo otčím?

Já sama měla v dětství dva táty, vlastního a nevlastního. Dodnes, když se řekne táta, mám před očima toho druhého. Ale nikdo mě nenutil začít mu tak říkat, vyplynulo to postupně samo z jeho vztahu ke mně. Také můj syn má dva otce a ani u něj jsem do toho nezasahovala. Nejprve říkal tátovi táto a manželovi jménem. Po roce, v necelých čtyřech letech, začal říkat táto oběma. Vyplynulo to ale z toho, že jeho vlastní otec ho vídá tak dvakrát ročně a synovi zjevně chybělo, že jeho kamarádi volají "táto" a on nemá na koho. Dlouho říkal táto oběma... Ale kolem puberty najednou, ani nevím proč, začal o svém vlastním otci mluvit jménem a zůstalo to už tak. Dneska je mu dvacet, táto říká nevlastnímu a jménem vlastnímu. Byl to ale vývoj, do kterého nikdo nezasahoval jinak, než podílem péče obou tatínků.
Takže, není důležité, jak komu říká, ale jaký vztah k němu má, ono to oslovení vyplyne automaticky. Nucením získá jen formální oslovení bez obsahu...