Re: Hyperaktivní dítě - bezradnost ve výchově a obava ze školy

Mám teď třináctiletého syna s AS a těžkým ADHD. Musím říct, že v tom věku, o kterém píšeš, to bylo asi nejhorší: neřízená nezvladatelná střela, když měl 20 minut něco dělat u stolečku (cvičili jsme grafomotoriku), třikrát z tý židle za tu dobu spadnul, jak se vrtěl. Jeho výchova byla adrenalinovej sport. Ten první stupeň školy byl taky masakr, ale on už kvůli AS nastupoval do velkého kolektivu s asistentkou, která se s ním chodila projít, když to nezvládal, a všem to usnadňovala. Teď je na gymplu a hodně se to zlepšilo - s nástupem puberty odeznělo i hodně příznaků ADHD (když mi po deseti letech poprvé v autě usnul, myslela jsem, že je nemocnej - a on taky).
Diagnóza - já bych ho vyšetřit nechala, někde dokážou poradit, co s konkrétními projevy, jak se soutředit na změnu chování. V Portálu teď vyšla knížka pro starší děti s ADHD (Jak přežít s hyperaktivitou a poruchou pozornosti), která je docela užitečná i pro rodiče. A začala bych s neurologem - neurologické vyšetření po vás stejně budou chtít všude. Odhalí mj. různé drobné problémy s motorikou, dysbalance a tak.
A pak je to šílená spousta práce. Trochu pomáhalo učit ho cíleně relaxovat (i když to bylo trochu jako učit meditovat veverku) a hlavně hodně pohybu. On je sice levej, ale sporty má rád, a když se trochu uštval, pak i líp spal. Zvlášť v té první třídě, kde musel dopoledne sedět, tak plavání nebo takové ty všeobecné sportovní hry v sokole byly výborná věc.
A nebránila bych se ani té medikaci - my jsme ji nasazovali zkušebně před první třídou, že by mu to při zvykání na školní prostředí mohlo pomoct. Nereagoval na ni dobře (vlastně vůbec), tak jsme od toho upustili a léky nasadili až v deseti letech, kdy měl ve škole afekty. Ono to není navěky, někdy to dítěti pomůže zavést si rutiny, které se ve škole očekávají, a pak se to dá vysadit. A když se s tím začne moc pozdě, tak zase někdy má dítě už tak zajeté ty "špatné" návyky, že léky nepomůžou.
A výběr školy je nejdůležitější.
Pokud jde o manžela - ten můj se sice běhání pod odbornících neúčastnil, ale nesabotoval to a chodil se synem odjakživa na dlouhé pěší výlety - to je baví oba, měli něco společného a trochu to ulevovalo konfliktům. Takže bych se na tvém místě pokusila o něco takového - o něco, co by je sblížilo, co by manželovi pomohlo syna líp pochopit a co by jim dalo společné téma a zájem.
Každopádně hodně štěstí a pevné nervy.