Re: Jak jste se vyrovnávali s odchodem dětí z domu?

Slupko, ale je přece jedno, v kolika jsi měla první dítě, protože odchodem dětí z domácnosti /nebo tedy spíš osamostatněním se/ se není možný vrátit tam, kde jsi skončila před narozením dítěte. To nefunguje a nejde, jsi jinde, jsi jiná, všechno je jinak a je pravda, co se říká - dvakrát nevstoupíš do stejné řeky.
Ale naštěstí to nefunguje stylem - práce kolem dětí, starosti, péče a náhle cvak, dítě je pryč a co teď. Ten proces osamostatňování trvá pár let a rodič si pár let může zvyknout postupně na to odpoutávání, na budování svých vlastní zájmů apod., že mi přijde zvláštní prožívat tím nějaký stres. Teda zvláštní pro mne, jak je vidět, jiné to cítí jinak. Ale nechápu to. Naopak chápu frustraci a stres mé kamarádky, která má postižené dítě, že její dítě u ní zůstane v podstatě až do její smrti a napořád, že žádné odpoustání nikdy nebude.
Jinak já ani nezažila šok z náhlé nesvobody /v případě narození prvního dítěte/, prostě to byla cesta a vývoj a přišlo mi to přirozený stejně jako u toho osamostatňování.