Re: Jak jste se vyrovnávali s odchodem dětí z domu?

Xantipo, myslím, že to není jedno, v kolika má člověk první dítě z hlediska tohoto tématu.

Nejdřív je člověk s rodiči (jinými vychovateli), poslouchá je, přizpůsobuje se jim. Pak se osamostatní a žije sám nebo v páru - podle sebe, svobodně, jak psala Evelyn... Věnovala jsem se svým koníčků, intenzivně práci, kdy jsem přišla večer-v noci domů bylo jedno, nesnažila jsem se být někomu vzorem. Ano, i jsme trochu cestovali - bez balíků plen, sedaček na kole navíc a přetěžkých batohů protože děti si pak na horách všechno neunesly, že... Riskovali jsme na divoké vodě i na skále bez vědomí odpovědnosti za děti, které jsme ještě neměli - poté již jsme opravdu vážili své kroky do prázdna jinak.

Teď jsou děti velké, a já sice nemohu vstoupit do téže řeky, ale už je zase jedno, kdy přijdu večer-v noci domů, není již tak fatální problém, když spadnu ze skály, ráno se jdu proběhnout a né že vedu-rozvážím děti do příslušných institucí, odpoledne večer dtto. Prostě si už zase dělám (skoro) co chci.

Jelikož jsem to tak před dětmi měla deset let, zvykla jsem si na to určitě víc, než člověk, který to zažil pár měsíců nebo dva roky, řekněme.