Máte pocit, že na vás ve čtyřicet jako ženu už nic moc dobrého nečeká?

Možná přeháním, ale uvědomila jsem si to nedávno, jak vlastně žiju. Mám malé dítě, předškoláka, čili blbá kombinace malé dítě a z hlediska trhu práce začínající povážlivý věk. Ale ani s jedním už nic neudělám. Studuji dálkově VŚ, aby zvýšila šance uplatnění, poslední měsíce trávím na školní praxi, do toho skládám zkoušky...pomalu vím, že bych si měla hledat i práci třeba zatím mimo obor kvůli financím. Ale už teď díky té škole a enormnímu počtu praxí docela lítám jako hadr na holi, pak doháním domácí resty, dítě je paličaté, všechno se mu musí říkat stokrát, aby udělalo, navíc má ještě do nástupu do školy intenzívně zapracovat na některých věcech, aby nebyly ve škole problémy, což slavně bojkotuje.
Přijdu si jako vyždímaný citron, naběhnu z praxe, začíná semestr, takže večer už shromažduji studijní podklady, pohužel naše slavná univerzita nemá skripta, jen seznam doporučené literatury, což je pro dálkaře masakr, sehnat vůbec literaturu a zjistit s ní, na čem konkrétně zkoušející bazíruje.
Po večerech se učit, učit dítě, dohánět resty v domácnosti /ve dne jsem na té praxi/ a v hloubi duše se užírat myšlenkou, že je tohle vlastně nácvik na můj budoucí život, který už jiný nebude. Škodu sice možná úspěšně dostuduji, ale navalí se pak zaměstnání, školní docházka dítěte...a zase se budu honit, dohánět resty apod. U mě to dopadá tak, že odkládám sebe - preventivku nebo instalaci Mireny u gynekologa, jiné odborníky.
Co se týká pomoci rodiny, dítě se moc k pomoci vycvičit nechce, i když není žádné batole, učit se taky nechce a muž sporadicky dělá doma to, co uzná za vhodné. Což vypadá třeba tak, že když přivede dítě ze školky on, tak se za tři vodění nakupí kupička tří sad oblečení, z části špinavých - do škoše, z části použitelných druhý den, ale hozených na křeslo tak šikovně, že jsou zmačkané a nepoužitelné. Prostě se s tím neobtěžuje, když jsem holku odpo vodila já, třídila jsem oblečení on, teď ho netřídí nikdo, na ráno ho připravím já.
A tak je to se vším, účastní se jen nějakých akutních věcí, které jsou třeba, ale prostě aby se nepřetížil. udělá jen část.

Takže já začínám vidět vizi na minimálně pět let hodně pesimistickou. Žádné koníčky, to nebudu moc stíhat, když budu dohánět resty nebo se dohadovat s manželem, že nestačí to, co udělal, ale je ještě něco navíc - to mi přinese jen tak diskonfort a dusno doma.

Sice si říkám, že až dodělám školu a místo praxí budu mít regulérní placené zaměstnaní, že to bude lepší, ale kdoví.

Nějak na mě padla depka, že poslední zbytek mládí profrčím jako pendolíno a až zastavím, budu už v náběhu na stáří.

Taky jste/byly jste v podobné situaci - starší matka, malé děti, návrat do práce, příp. studium, a dokázaly jste si zachovat vlastní prostor nebo vycepovat rodinu.
Já mám právě pocit, že sedím zadkem na více židlich a nestíhám pořádně nic. Vím, že mám přebrat dceři zimní oblečení, ale současně už bych měla psát dvě seminárky. V domécnosti by bylo taky třeba něco udělat a manžel má službu a přijde večer, takže by bylo ještě záhodno vyvenčit i dítě.
Asi bych se měla naklonovat, ale nevím, jestli by tam byl prostor pro jednoho klona jménem JÁ SAMA A MÉ ZÁJMY.
Začínám mít dojem, že kromě toho studia se víceméně ztrácím v servisu své rodině v práci na tom, abych začala přinášet výdělek, ale moje vlastní já a jeho potřeby jdou do háje.