Re: Chapu te

Deniso, já si naopak někdy říkám, že i když to nebyla moje vina a tak to dopadlo, že dítě ve vyšší věku není dobrý nápad.
Kdyby byly podmínky v ČR trochu jiné, nebrala bych to tak.
V mladším věku i kdybych se nějakou dobu plácala špatně na trhu práce, věřím, že bych se stihla chytit, pokud bych měla alespoň trochu praxe. Teď je to o tom, že jestli se nechytnu v mém věku rychle, tak se dostanu do kategorie - radši nemyslet, asi chápeš. A to s malým dítětem je blbá kombinace.
Proto jsem z toho všeho nějak zkrouhlá, i z budoucnosti, i ze situace doma, práce. A se studiem se říkám, že možná dělám zbytečnou akci, to by mě ale v 25 nenapadlo, tam ten čas chytit se po VŠ byl dlouhý.
Před narozením dítěte jsem netušila, že budu někdy takhle myslet, ale situace se rapidně zhoršila, je krize a mám tak nějak pocit, že celkově jde všechno do háje.
To ještě doma nemůžu tyhle myšlenky na svou profesní budoucnost šířit, protože bych jednak muže vyděsila, jednak by řekl, ať s tou školou tedy seknu, když to beru, že to nebude k ničemu.
Můj pocit z poslední doby na všech frontách je, že ať dělám co dělám, nevede to k ničemu. Jsou na škole holky, které mají jako modlu ten titul Bc. a dělá jim dobře, že se k té metě posouvají. Já to beru jen jako věc, ke které mě donutila situace na trhu práce, takže když mám zkouškový stres, beru to jen jako stres a že mě to ničí, když zkoušku složím, necítím žádnou slast. On mě za to doma ani nikdo nechválí, spíš by mě muž ještě popoháněl ať nadělám praxe ještě víc teď, na druhé straně se kolikrát i kvůli škole chytneme, kvůli zařízení hlídání nebo že jsem ve stresu.
Pak není divu, že ani nemám náladu vymezovat doma nějaké hranice v ostatních věcech, nehledě na to, že máme odlišný styl výchovy dítěte, on víc rozmazluje, já bych víc přitáhla otěže, tak se to docela kope.
Nakonec mám pocit, že jediný, kdo musí bezchybně fungovat, jsem já. Je to tak už od doby porodu, kdy dost dlouhou dobu nebylo žádné hlídání, pomalu jsem se nemohla dostat k doktoru, marodila jsem za pochodu a mám už toho za ta léta plné zuby.
Skoro bych řekla, že se blížím lehce syndromu vyhoření, protože už mě nic nemotivuje se dál o něco snažit, mám pocit, že všechno je stejně k ničemu.