Re: Manzelska krize

U nás byla příčinou největší krize moje máma a náš vzájemný vztah. Nechala jsem se od ní totálně ničit a vycucávat a při tom jsem ji pořád omlouvala a snažila se náš vztah nějak srovnat. To jsem samozřejmě očekávala i od muže, chtěla jsem, aby byl trpělivý, empatický, pomáhal mi, ale stylem, který nás jen ničil.

Vyvrcholilo to tím, že nebyl schopný se mnou ani mluvit.

Cesta ven vedla přes to, že mi to došlo. Několik měsíců jsem za ním chodila a říkala mu několikrát za den, že ho miluju, aniž bych měla odpověď. Našla jsem pomoc mimo rodinu (myslím k vyslýchání mých problémů s mámou) a nezatěžovala ho tím a navíc jsem to začala pomaličku řešit tak, jak to bylo správné. Velkou výhodou bylo, že muž začal později pracovat částečně z domova, což zase jemu otevřelo oči v tom, že starat se celý den o malé děti není žádná sranda a začal mě v tom hodně oceňovat.

Co se týká odcizení z toho, že na sebe máme málo času, to se projevuje cca poslední rok, kdy začal znovu pracovat mimo domov. Naštěstí to vnímá i víc než já a sám se snaží najít čas pro to, abychom byli spolu sami, ale někde mimo domov a děti. Večer už jsme prostě oba moc unavení, takže spíš sedíme vedle sebe a každý si hledí svého.

Takže za mě: dávat mu najevo lásku, slovem, pohlazením, dotykem, udělat něco, z čeho bude mít radost (můj mi za to po půl roce poděkoval, že jsem to vydržela) a najít možnost nechat někde děti alespoň na víkend a někam si spolu vyjet. A tam vzpomínat, procházet se, plánovat, zjišťovat znovu, co toho druhého baví, proč chcete být spolu,... Podle toho, co popisuješ, tvému muži vůbec nedochází, že s tebou vlastně není. Takže nevyčítat, ale zasvěcovat ho do toho, co vlastně děláš, čím žiješ a z něj tahat totéž. A samozřejmě opakovat pokud možno aspoň jednou měsíčně volný den.
Pokud to nepomůže ani trochu, hledala bych v okolí nějaké přátele, kteří by mu pomohli otevřít oči (tam asi po domluvě nejlíp bez tebe, jakási soukromá psychoterapie).