Re: Co všechno

To, že jsem nakonec AD po dceřině smrti neměla, bylo spíš pro mě nečekané. Už jsem ztrácela jakýkoli náhled sama na sebe a připadala si napůl šílená bolestí a řekla jsem psychiatričce, že už prostě nejsem schopna nic posoudit a pokud jí přijdu na AD nazrálá, že jí v tom dávám předem souhlas. Nebylo to sice nakonec třeba, ale bylo to na hraně a vím, že ta čára byla už těsně vedle mě. A jo, měla jsem co dělat, abych byla schopna vůbec žít a přežít do dalšího dne. A to, že jde o reaktivní depresi, je v danou chvíli celkem jedno, pokud je potřeba člověka udržet při životě, a teď to myslím doslova, ačkoli já tedy na sebevraždu pomyslela jen v prvních dnech a pak už jsem měla dost vůle žít. Asi to byla ta čára. A teprv když dokáže přežít a žít, tak může řešit, která pomoc ještě je a která už není nutná.

A samozřejmě, že smrt dítěte nikdy nepřebolí a půjde se mnou dál, nedá se s tím smířit, dá se s tím jen naučit žít. Akutní psychiatrická pomoc, i v podobě AD, na tom nic nemění, představa, že člověk zapomene a neodžije...to je tak mimo, sorry. Nezapomene nikdy nic, ani vteřinu, věř mi.