Jsem líná

Jsem líná a to mi přináší mnoho potíží a komplikací. Kdybych nebyla líná, chodila bych všude včas, měla bych vše hotovo, doma hezky uklizeno. Stíhala bych stokrát víc věcí a ještě bych toho spoustu přečetla(nejen na Rodině ). Byla bych menší nervák, protože když kvůli lenosti nestíhám, tak nervuju, což odskáče mé okolí, včetně dětí. Kdybych nebyla líná, měla bych špajz plnej domácích marmelád a kompotů, svou zeleninu a ovoce a podzimní dekorace na oknech. Mnohem líp bych vypadala, kdybych nebyla líná se o sebe víc starat.
Neznamená to, že nevyvíjím snahu. Už jsem tu mnohokrát psala, že děti a psi mě zachránili před uhynutím u telky. Pravděpodobně, nebýt jich, bych shnila někde na gauči se studenou pizzou v ruce. Takhle mě někdo donutí vstát, sem tam něco vyrobit, uvařit, někam jet, trochu sportovat. Mám z toho pak pěkný pocit. V tomhle to mám úplně jinak, než Monty - kdybych nedělala, co mě nebaví, nedělám nic a shnila bych.
Jak jsem psala, něco přeci jen podniknu, ale jsem tomu spíše nucena okolnostmi, než chutí.
A dostávám se k dotazu na všechny Angreštky a jiné osoby, které toho stíhají stokrát víc, než já. Bojujete s leností a zvládáte to tak dobře, že to vypadá, že vás to všechno děsně baví, nebo je vám to přirozené, vrozené a(jako má tchýně) nedokážete chvíli posedět a odpočívat? Překonal někdo lenost a stal se lepším člověkem? Já mám pocit, že s tím bojuji denně. Začíná to už vstáváním a posunováním budíku a končí to neschopností jít včas spát, protože jsem líná vypnout noťas, zvednout se a jít včas do sprchy.