Re: Mám pořád ustupovat?

Spousta mužů slyší něco jiného než spousta žen. I takové otázky typu: "Budeš se mnou až do smrti?" vnímají řekněme technicky. Nejsou si jisti - vždyť kdo ví, co se může stát, a nejenom z jejich vlastní vůle! Pak odpovědí po pravdě, že nevědí. Úplně stejně bys mohla dostat odpověď, jestl ti nové auto za pět let nezrezne: "nevím", případně "za té, té, té a té podmínky velmi pravděpodobně ne, nebo jenom málo, nejspíš tam a tam." Problém je, že spousta mužů příliš nerozlišuje emotivní náboj toho prvního a toho druhého typu otázek. Otázka i z převažujícío ženského pohledu "správná" odpověď jsou vlastně taková slovní gesta, "správná" odpověď je "ale samozřejmě, miláčku," a podobně jako většina jiných gest jde nacvičit - bohužel těmi, co ho nacvičí nejdokonaleji, bývají sňatkoví podvodníci...

Být tebou, buď se takto neptám, a pokud se ptát chci, tak bych se alespoň neurážel, protože velmi pravděpodobně jde pouze o chybu v komunikaci - obrazně řečeno, mluvíte mírně odlišnými jazyky. Když už se takto ptát, protože touha nedá jinak, tak lehčeji, ne manipulativním způsobem, který působí jako automaticky zavazující a jako kdyby nedával na výběr. Zeptej se třeba po navození příjemné atmosféry, nebo po hezkém či silném společném prožitku, a raději nepřímo, třeba tak, že sama řekneš "chtěla bych s tebou zůstat navždycky" a čekat na podobnou odezvu. Dej mu dostatek signálů o tom, že se nejedná o otázku technického typu.

A pokud s ním chceš zůstat navždy, možná se raději připrav i na to, že když budeš někdy utěšit, musíš se taky naučit dát mu najevo, že potřebuješ utěšit a ne radu, a naučit ho na to. Muži nejsou tupí a neempatičtí, ale dost často se třeba sami s problémy nesvěřují (a není to výchovou, vlivy z dětství apod., je to vrozené), a tak nemusí hned pochopit svěřování se s emocemi. Místo, aby pohladili nebo řekli pár útěšných slov, snaží se hledat praktické řešení problému, o kterém se domnívají, že jim ho žena předestřela a chce od nich poradit.

Empatická gesta si možná šetři pro nejlepší kamarádku, muž nikdy nebude tvoje nejlepší kamarádka. Může ale být něco stejně hodnotného, i když jiného. Potřebu výměny empatických sdělení docela chápu, ale vztah a to, jak ho kdo bere vážně, mnohem prověří skutky než slova. Anebo slova odpovědí na zcela konkrétní otázky: o společném bydlení, o společných dětech - ty jdou hodně na tělo. Tam bych vyhýbání se odpovědi bral vážněji než v případě toho "chceš se mnou být navždy?" Ale i v takovém případě je lepší se ptát po podstatě problému - může mu scházet konkrétní odpověď kvůli konkrétnímu důvodu. Ale taky si nemusí být jistý - vždyť pochybnosti, aspoň občasné, jsou přirozené. To už spíš nemít vůbec žádné pochyby může být nepřirozené - může to být příznak toho, že dotyčný ve skutečnosti nevidí skutečného partnera, ale vlastní představu.