Re: Jaké máte

Finis mám to podobně. Matka sice poslouchá, ale přijde mi, že skutečná empatie v tom nikdy nebyla. Jako kdyby to po ní stékalo jako po sklu. Už v mém dětství jsem měla pocit, že je mezi námi skleněná stěna, ona není a nebyla nikdy ani fyzicky kontaktní, nemazlila, nepřivinula do náruče. Pořizovala si mě jako hodně mladá /nedoborovolně/ a v době, kdy jsem byla v pubertě nakonec se mnou ještě začala tak trochu soupeřit. Místo aby pochválila, co je na mě hezké, spíš se začala, jak to dneska vidím - nezrale, producírovat jak je zájem o ní. Což o to, hezká byla, ale byl to jeden z důvodů, proč jsem si odnesla do života mindráky.
Paradoxně já jí v jejích problémech v dětství litovala až nezdravě, můj mladší bratr dokázal vždy hrát takovou pseudoloajalitu, jako politoval navenek, ale mávnul rukou a víc se jejími problémy nezabýval.
Nakonec to bohužel dopadlo tak, že on je ten nej, jeho lituje, co on udělá, to je třeba vina jeho ženy, on je chudák, on se snaží. Takže jim i všelijak pomáhají.
Co já dělám - to je moje vina/chyba. A bohužel nemám proto pocit domova, žádné zázemí, vím že bych se domů vrátit nemohla, protože by mi moje třeba partnerské selhání dali nakonec sežrat. Nejdřív by mě politovala, ale časem by se to změnilo zase v původní dominátorské sklony a postoj - no jo, koukni se na sebe, to ses rozvedla asi svou vinou - děláš/neděláš tohle.
Takže žádná hluboká důvěra mezi námi - odstup.
Otec ten se vždy držel zpátky a svých zájmů, do jejího výchovného působení nezasahoval.

Manžel byl pro mě nejdřív výhra v loterii, myslela jsem, že s ním to zázemí získám, bohužel to tak nedopadlo, někdy mám dojem, že má s mojí matkou spoustu společných rysů. A taky má bohužel jeden výrazný špatný rys - často mě v průšvihu dokopne. Je zvláštní, u něj se liší názory naprosto na stejnou věc, příště má na to názor jiný.
Jen bohužel musím říct, že mi jeho momentální postoj přijde podle toho, aby situace, která nevyšla, vyzněla vždy jako moje vina.
Příklad: něco se nepovede, mají na tom vliv ostatní lidé - ale já se většinou dozvím ne: kašli na to, nebo něco útěšného, ale výrok, který vyznívá, že jsem udělala nějakou chybu já. Ať je to tak nebo tak, většinou se k tomu tak postaví. Že jsem se měla zachovat jinak, udělat něco jiného, nebo nedělat nic.
V hloubi duše už si myslím, že je snad tak nastavený, aby mi nikdy nepofoukal sebevědomí.
Když vypuknou větší problémy, začne spíš kolem sebe kopat.

A ostatní zázemí - mám nějaké kamarádky, ale nejsou to vyslovené přítelkyně. Část věcí jim svěřím, ale se spoustou věcí bych se nesvěřila. Už se mi totiž stalo, že třeba skončilo přátelství po deseti letech z nic moc vážných důvodů, vyšumělo, ale té dotyčné jsem kdysi svěřovala hodně věcí a není příjemné vědět, že na vás někdo toho hodně ví, ale už to není váš přítel/kamarád, kdyby chtěl může někde nemístně žvanit.