Když je někdo tak hodný, až je hloupý

A sám sobě škodí. Kde je ta správná hranice mezi životem pro druhé a životem pro sebe? Typická představitelka Zufi (omlouvám se, použila bych sebe, ale nikdo mě nezná, tak to není tak plastické). Jsem tak hodná, až jsem blbá (ale trpitelka nejsem). Dnes jsem se lopotila venku s vozíčkářem na takovém tom motorovém vozítku, abych ho zvedla ze sněhu (bylo to před chvílí, zima, sníh, fukec). Malý človíček kolem metru, omezená hybnost, ožralý jako prasátko. Bilo se ve mě nechat ho ležet, zavolat policajty, klidně se na tom krámu může zmrzačit víc, než kdyby si v tomhle počasí chvíli poležel odjel si , ale ve mě trnulo, jestli nevjede někomu do cesty a ten to chudák neodskáče. Ale vozík mu s tom sněhu prostě nejel, bylo tam nafoukáno, a mě se nechtělo čekat na policajty. Jsem z rodu exotů, co drží slovo (i když se naskytne lepší příležitost), lejno po psovi sbírám i v liduprázdné ulici a pak kráčím půl hodiny s pytlíkem, neboť odpaďák v nedohlednu, nedokážu lhát, mlčet, když se děje nespravedlnost, předstírat zájem, když ho nemám, tahat z lidí peníze, a spoustu dalších. Poslední dobou mi už tolik lidí řeklo, že jsem hodná, nebo že je vidět, jak jsem hodná, že mě to až děsí. Protože z toho, že jsem hodná si neodpočinu, necítím se milovaná, necítím prostě nic. Já nechci být hodná. Chci, aby mi míň záleželo na tom, jak se cítí ten vedle mě (pokud teda nehyne v mrazu, hlady nebo bolestí, tam mám hranici), pokud jsou jeho libé pocity na můj úkor, a co si myslí o mě, ale chci se cítit dobře já, ne pod tlakem věčné snahy vše kolem sebe vylepšovat, optimalizovat, nést odpovědnost za rychlost zeměkoule. Potřebovalo to ven, nechápu, asi to téma Zufi, a ten ožralý vozíčkář.