Krize středního věku

Prošli jste si nebo procházíte krizí středního věku? Když už jste někam došli a nic vás nežene vpřed? Nebo to mám jen já? Jestli to je krize a jestli to přejde. Mám dvě školní děti, manžela, fungující rodinu, práci. Nějak mi chybí takové to v hlavě až dostuduju, až budu mít děti, těšení se na další milník, stoupání na další schod v směřování kamsi. Když odmyslím případné katastrofy v podobě nemocí, rozvodu a neschopnosti se uživit, tak vidím před sebou jen rovnou dlouhou předurčenou čáru pracujícího člověka vychovávajícího děti... (čemuž se nijak nebráním, bylo to v plánu). Plánování drobných radostí nepomáhá, poděkování za to, co mám taky ne. Nějak tu hlavu nemůžu srovnat tak, abych cítila každé ráno chuť se do něčeho pustit. Depresi snad nemám, spíš takovou neutrálně šedou náladu, ani dobrou ani špatnou, nijakou. Měl někdo takové období? Přešlo to samo nebo co vás nakoplo?