nanenko, já vím, že ti to moc nepomůže, ale podle mě je to prostě tvůj úhel pohledu, tvůj pocit, že se na tebe vykašlali, což vůbec neznamená, že je to neskutečné.
Prožíváš to strašně skutečně...jsou to tvoje silné pocity a celou tě ovládly.
Víš, ono nikdy není dobré přiliš se vžívat do druhých lidí, je potřeba si držet malinko odstup.
To, že by s tebou druzí prožívali tvou bolest, by ti nepomohli ani malinko, ale utopili byste se v ní všichni.
Tak se na ně nezlob, ti kolem tebe se taky snaží přežít, jak umějí.
Hlavně se nenech stáhnout do bahna pod hladinu, vyhledej tu pomoc co nejdřív.
Naštěstí je spousta lidí, kteří jsou pomáhají, i když třeba jako profesionálové.
A jestli ti můžu ještě malinko poradit to, co bych ještě udělala já - obrátila bych se na svého "andělíčka strážníčka" a poprosila ho o ochranu, sílu a vedení...
A pokud ti není proti srsti se modlit - upřímná modlitba udělá strašně moc...můžeš se pomodlit i za maminku, za sebe, za váš vztah s mužem, za děti (samozřejmě pokud jsi toho schopna), ne jako žádost, ale jako obrácení se o pomoc, sílu a ochranu...
Zatím hledáš oporu tam, kde ti ji dát nemohou a hlavně - neumějí dát takovou, jakou potřebuješ...a ne proto, že jsou zlí, prostě - je to pro tebe v této chvíli nedostačující....
