Re: Nikdy mi žádný chlap neřekl, že mě miluje.

já osobně jsem na "plnou hubu keců" taky alergická, takže když na mě dřív někdo vybalil že mě "děsně miluje" pomalu na prvním rande, brala jsem to jako opičárnu pomocí který se mě snaží "obloudit" . Je teda pravda, že kdysi dááááávno jsem kvůli jednomu i básničky psala a tam jsem to byla já, kdo se pomocí "miluji Tě" snaži získat pozornost toho druhého, no nepovedlo se.
S manželem - z něj to vypadlo tak upřímně, že jsem mu to věřila. Ale i tak mi trvalo hodně dlouho, než jsem mu dokázala říci to samé - přesně, přišlo mi blbý na to cokoli odpověďět - když bych řekla "dík" tak to je spíš trapas, "já tebe taky" to je jak když někoho posílám do řiti, no a k "miluju tě" mi to prostě trvalo nejž jsem dospěla - než jsem to tak cítila (možná skoro rok). Dneska si to říkáme spíš ve vypjatých chvílích, když se někde něco sype, abychom se podpořili že stojíme při sobě.
S rodičema - naši mi to neřekli nikdy ("mám tě rád" ano, ale "miluju tě" ne), tudíž to "miluju tě" mám zafixované že patří mezi partnery, ne že se to říká dětem. Takže ani svým dětem jsem to nikdy neřekla - ačkoliv k nim mám silný cit, zdá se mi že "miluju tě" je prostě příliš silné, na to jsou potřeba dva, a dítě to nijak "dát zpátky" nemůže (teď abyste mě neukamenovaly že chci jen lásku dostávat, tady to je spíš naopak - mám pocit že lásku mám dítěti dávat já, na milování že musí být dva navzájem, no).