Re: Slepovaná rodina

Já myslím, že člověku může být tohle docela na škodu - když je vždycky 100% času po jeho, aby náhodou nedělal nic, co by dělat nechtěl.

Kdybys měla kromě 11tiletého ještě toho 6ti a 4 letého, tak pokud se nejmenuješ Rotschildová, tak by část času nic jiného nezbývalo, než abyste podnikali něco společně s nimi všemi.

Samozřejmě druhý extrém - když se jeden musí podřizovat neustále - je taky hodně špatně, ale nezlob se na mě, tenhle model "jen abych náhodou nemusel/a dělat něco, co dělám nerad/a" vede k tomu, že si každej jede po svý koleji a když mu ti ostatní do toho nezapadají, tak chuj s nima. To není vůbec dobrý předpoklad pro život ve smečce, a to Ti říkám jako skalní individualista, kterého myslím nikdo nemůže podezírat, že by se chtěl rozpustit v kolektivu, a některé věci mám taky hozené dost vyhraněně.

Ale kdybych v životě dělala vždycky JEN to, co baví MĚ, a nikdy se nemusela nikomu přizpůsobovat, tak bych se toho spoustu nenaučila a o spoustu věcí bych se ochudila. Samozřejmě to nikdy nešlo přes ODPOR, ale myslím, že normální zdravý člověk jednak nemá moc věcí, ke kterým by vyloženě odpor měl, jednak si k sobě vybíráme lidi, se kterými máme aspoň něco společného, takže nehrozí, že by se dvě množiny toho, co chceme dělat, vůbec nikde neprotnuly.

Pokud to někdo myslí s rodinou - i s tou slepovanou - vážně, tak si myslím, že bez tohoto to nepůjde, a že by všichni její členové měli pocítit, že někdy se všichni podřídí jim a někdy zase se budou muset oni podřídit těm druhým. Vždyť celý život v lidské smečce je o tomhle a o tom, aby to bylo natolik v rovnováze, aby nebyl tím, kdo ustupuje, pořád jen ten jeden. Vždyť ti lidi ani nemůžou cítit žádnou pospolitost, když si bude každý hrabat jen na svém písečku.