Re: Jak přijaly vaše děti nové partnery?

Přesně. Jak my jsme byli rádi, když se náš otec odstěhoval! A to neubližoval nám dětem, "jenom" dělala doma nepřetržité dusno, despoticky řval a pak mámu dvakrát seřezal za naší přítomnosti. Nám se jeho odchodem tak ulevilo! A stejně to pak bylo peklo na zemi. Máma neustále vynervená, aby nás dokázala uživit, aby nám otec něco neudělal, jak vyhrožoval, aby nás nesebrala sociálka, jak vyhrožoval. Byli jsme normální slušná rodina. Měla z toho vztahu a rozchodu trauma jako hrom, několik let snášela jeho zhoršující se chování, aby zachránila dětem rodinu. Když se to nakonec tak vyhrotilo, sebrala zbytky sil a rozvedla se. A všechno to hnusný z toho vztahu v ní zůstalo. Projevovalo se to její nervozitou, neustále měla potřebu o tom mluvit, musela to dostat ven, tak to každodenně hustila do mě, byla jsem doma nejstarší, máma už neměla žádné příbuzné. Bylo mi 11 a nenáviděla jsem to. Každým slovem o tom, jakej je můj otec hajzl, jako by obviňovala mě - jsem přeci z půlky po něm. Bylo to děsný.

Pointa? Někdy si holt nepomůžeme úplně k lepšímu, ale je důležitý jít dál. Každý dělá, co může. A svůj osud si tak úplně nevybíráme, to platí pro jakoukoliv roli v rodině - ať jste rozvedená máma s novým partnerem, dítě, zlý otec, hodný otec odstřihnutý od dětí. Ono se rto ani nedá takhle škatulkovat, každý i neseme svůj díl viny.