Re: Jak se smiřujete s vlastním stárnutím

30ka mě neděsia vůbec nikdy-asi proto,že jsem byla v jednom velkém a pořádném kole,kdy na děšení a "pocity" nezbýval čas ani místo.

Nicméně 40ka jaksi obávaná byla,než na ni ještě zdaleka došlo,měla jsem já,můj muž a i několik našich stejně starých známých 40leté ženské za beznadějně staré a nezajímavé fúrie,totálně za zenitem.

No člověk se však ani nenadál a už oslavil i tu první átku,takže ted už je to úplně v čudu,ted neřeším už věk,ani těch pak 60,70,ale hlavně to,že jsme v těchto letech maximálně zdrávi,pohybliví,atd. a prostě se v rámci možností radujeme ze života a z toho co nám bylo dáno do vínku,takže - jakmile milé dámy překročíte 50ku,přestanete stárnutí jako takové řešit; a pokud to někdo furt řeší,tak vřele doporučuji,aby s tím přestal,o tom přeci život jako takový vůbec neni.

Tak mě napadá,že situace těsně před 50koua i po ní asi bude jinak než mnou posuzována rodiči,kteří mají v tomto svém pokročilejším věku dítě mladšího školního věku či ještě mladší dítko doma nebo puboše,protože jakýsi ten živ.entusiasmus a elán 30letých a 50letých se nedá srovnávat.