V dobrém i ve zlém

Nějak jsem si to v těch princeznovských šatech před oltářem asi neuvědomovala. Možná proto, že bezdětní a bez starostí jsme si nějaké "ve zlém ani dost dobře nedokázali představit.
Brali jsme se po 6tileté známosti kdy všechno šlo jako po drátku - seznámení na škole, přátelství, které přerostlo v lásku, první společné provizorní bydlení, práce ve stejném městě, koupení prvního společného bytu, svatba, těhotenství, stěhování do většího, druhé těhotenství....a jsme tu 2. července 2015. A já si říkám - slíbila jsem, v dobrém, i ve zlém. Je to opravdu to zlé? Určitě jsou na tom lidé tisíckát hůř, ale já to takhle prostě cítím, je to můj život, moje pocity, jsem to já, nikdo jiný. Co teď?

Před 3mi lety manžela vyštípala ze zaměstnání mladší ostroloktová kolegyně. To, že tomu předcházely bezesné noci, trápení, jak uživí rodinu, nechuť jezdit do práce atd. říkat nemusím. Našli jsme brzy jiné, místo, ale dost daleko, většinu platu sebrala doprava, já na mateřské, jednoduché počty. Po několika měsících se objevilo místo ve vedlejším městě, super, šup tam. Jenže - z předchozího zaměstnání si manžel naneštěstí "odnesl" i vážnou nemoc z povolání, díky které musel ihned nastoupit do nemocnice na pěkných pár měsíců. Ani nevím, jak jsem to přežila, najednou na všechno sama, ale přežila a drželo mě jediné - že nemám na vybranou, prostě MUSÍM. Ale i po propuštění z nemocnice se nemoc táhla, finanční rezervy se tenčily, odškodnění za nemoc z povolání je běh na letitou trať, stres se prohluboval, manželská komunikace, milenecký vztah, rodinné vztahy, volný čas...zkrátka všechno vzalo za své. Abych to zkrátila, manžel po ukončení neschopnosti přišel o to místo, co bylo blízko, protože tam celou dobu v podstatě nebyl - marodil, a kde dnes potřebují někoho, kdo marodí, že? Nikoho to nezajímá a spoléhat na to, že to je církevní organizace a člověk by ve skrytu duše čekal trošku pochopení a soucitu.....Takže když si člověk myslí, že nemůže být hůř - může. Celou tu dobu, alespoň si myslím, že jsem mu byla oporou, byla jsem silná, pozitivní, hnací motor. Ale dochází mi síly, respektive, už je nemám. Manžel je stále v depresích, smutný, pláče. Já už nedokážu potlačovat svoje negativní pocity a vyčerpanost, chtěla bych už normálně žít. Nevyčítám mu, že přišel o práci, že se musíme uskromnit, to mi nevadí, i když je to nepříjemné, šla bych sama do práce, mám se kam vrátit, to mi taky nevadí, ale vadí mi, jak se tomu poddává a já už nemám sílu ho zvedat. Zkoušela jsem to po dobrém, po zlém, zkoušela jsem ho všemožnými způsoby přesvědčit, abychom spolu došli k psychologovi nebo že s ním půjdu k psychiatrovi, ale - znáte chlapy - odmítá. Prostě to všechno vzdal, nemá radost ze života ani sílu k životu, dělá vše jen mechanicky, protože musí, totálně ho to zlomilo. I když je velmi obětavý, rodinný typ, skromný, poctivý, pracovitý, zlomilo ho to.

V nejskrytějším koutku duše, v noci, potmě, když všichni spí, mi maličký hlásek na dně duše křičí, že jsem si vzala slabocha, že už ho nemiluju, nevážím si ho, nepřitahuje mě, že je konec.

A co já s tím? Přežít nějak do smrti, nejsem už nejmladší. Bojovat, ale už nemám síly. Vzdát to a odejít, ale co děti?

Vlastně ani nechci radu, spíše jsem to jen potřebovala vidět před sebou napsané, díky všem, kteří dočetli až sem.