Re: V dobrém i ve zlém

Něco podobného jsem prožila také. Ale s tím rozdílem, že manžel šel do nové práce kvůli větším penězům. Předtím byl zvyklí na volnější pracovní dobu, kde ho nikdo nehlídá, ale zase měl víkendy pracovní a služby. V nové práci pevná prac.doba bez víkendů za slušné peníze.
Manžel pomalu celý rok byl těžce vyřízený, že ho to nebaví, že neměl tam chodit, že mu to nejde (přitom si ho chválili), byl jak tělo bez duše, brečel. Nechtěl nikam chodit, nemohl spát, byl uplně jiný. Chtěla jsem aby šel k psychologovi nebo prostě někam, kde by mu pomohli. On je hodně upnutý na maminku, maminka kvůli tomu brečela, že jde pracovat jinam. Neměla jsem sílu už ho stále podporovat, zvedat ze země a chlácholit ho. Ztrácela se postupně láska k němu a už vůbec jsem si ho nevážila a nebyla na něj hrdá. Vše jsem trpěla. Až došla nějaká ta poslední kapka, kdy zemřel můj taťka a manžel dost věcí nechápal, proč stále brečím, že prostě to se stává atd. Neměla jsem v něm oporu a podporu v době, kdy jsem jí potřebovala a vlastně veškerou sílu jsem dávala jemu, aby jsme zase byli v pohodě.
Došlo mi dost věcí a začala jsem život brát trošku asi jinak. S manželem jsem byla 19let, od 16let jsme spolu chodili.
V mém životě se po tomhle období objevil muž, do kterého jsem se zamilovala a s ním se cítila v bezpečí, vážila si ho a on mi dával sílu a vše co jsem neměla.
Došlo to tak daleko, že s manželem se rozvádím. Nevím možná jsem udělala chybu, kterou ještě nevidím, ale je mi teď mnohem líp a vím, že i kdybych byla sama, tak mi bude líp.
Tím ale nechci říct, aby jsi si někoho našla, to určitě ne. Jen jsem se vlastně také vypovídala