Re: Strach ze smrti, přemýšlení o životě

Promiň tu ironii, ale protě mi ta asociace naskočila - závěrečná slova jednoho vtipu: "To jsou katolíci, oni to tak chtějí."

Nemyslím drastické peklo, jehož popis předchází, ale obecně už ten strach ze smrti. Přitom kdyby opravdu hluboce věřili, tak se nebojí, naopak se těší, že se setkají s bohem. Mám z toho dojem, že katolické učení moc nedokáže dodat jistoty lidem, kteří žádný hluboký náboženský život nevedou, ale přitom přece jen trošku přemýšlejí o smyslu života. Pak ten druhý extrém - ti, co nad ním nepřemýšlejí, tam to zase může fungovat.

Já jsem oficiálně taky římská katolička. Ale právě to přemýšlení mě dovedlo dál. Žádné náboženství nepraktikuju, nemám tu potřebu, a v kontaktu s bohem jsem možná víc, než pravidelní návštěvníci mší. Smrti jako takové se nebojím, jen prostě doufám, že tu budu moct se vými milovanými být co nejdéle. A protože nevím, jak dlouho to bude, vážím si každého dne, okamžiku. To je to jediné, co na smrti bolí - nekompromisně a definitivně tě oddělí od tvých blízkých. Ale bolí to jenom teď, když si to představíš, možná těsně před ní, potom už ne. Bezprostředně po smrti bývá mysl klidná, beze strachu, a nebudeš se vnímat jako dneska (dneska se vnímáš velmi omezeně). Západů slunce můžeš vidět ve svých dalších pozemských životech ještě spoustu, jen ty blízké budeš mít pravděpodobně jiné (i když někdy se bytosti záměrně znovu setkají).