Re: O cem je zivot?

Je mi 37, mám 1 dítě, tj. jsme na tom dost podobně.

Druhé dítě odmítá zejména muž, bo je prý už starý a že plodit je jednoduché, postarat se horší (a to rozhodně nijak nestrádáme - podle mě je spíš pohodlný, malý nám dal jako mimino dost zabrat).

Jako hormony se mnou nijak necloumají, druhé dítě považuji spíš za rozumové rozhodnutí, bo věk už se zpátky vracet nebude, pracovat budu ještě dalších min. 25 let.

Tj. mě kdyby muž řekl, že mu je to jedno, volila bych jednoznačně druhé dítě, byť by to byl v práci trochu masakr. ALe to byl i s tím prvním a zvládlo se to.

Mám kolem sebe několik rodin, které přišly o jedno z dětí do jejich dospělosti. Držely je nad vodou ty ostatní děti. Kdyby se stalo něco s mým dítětem třeba v jeho 15ti letech, tj. v mých nějakých +- 45ti letech, už bych doživotně zůstala bez dětí. Pro mě je to natolik hrozná představa, že si myslím, že holt budu muset napnout všechny síly, abych muže k tomu druhému dítěti zlomila. Kariéru si upravím pak podle potřeby.