Re: Co s tím?

Míšo, souhlasím s tím, že bych chvíli počkala s opravou, ale pozor na soudy typu "rozbil schválně". A věř mi, že jsou děti, u kterých "vztekání" jen tak lehce nepotlačíš, což bude zřejmě i syn zakladatelky. Ty děti to nedělají schválně a skutečně se nedokážou ovládnout. Ve chvíli "záchvatku" jsou nepříčetné, u dospělého bych klidně řekla, že je v té chvíli nesvéprávný. Trest nic nevyřeší, spíš je podpoří v tom, že jsou zlý a špatný a protože ví, že se ovládnout nedokážou, tak je to hodí spíš do beznaděje.
Mám doma dítě s podobnými záchvaty, ve věku tří let si dokázalo rozbít hlavu o štěrk, v osmi zničit nejmilejší hračku, teď - ve dvanácti - jsme se dopracovali do stavu, kdy odchází mlátit do boxovacího pytle. Ale celá rodina ví, že ho v té chvíli má nechat na pokoji, jinak to neskončí jenom tím pytlem. A věř mi, že on sám je z těch záchvatů hrozně nešťastný, snaží se je "rozdýchávat", ale občas to nedokáže. Já jsem během těch let přišla o iluzi, že to jde nějak rozmluvit, nebo že pomůžou tresty. Nepomůžou. A to důsledky rozbití věcí pociťuje, protože si obvykle zničí něco svého, v zásadě nenahraditelného.
S dítkem by bylo potřeba pracovat a počítat s tím, že je to práce na léta...