Re: Co s tím?

Danulu, řešíme to od cca dvou let, byl sám sobě nebezpečný. Ale je to spojené i s AS, takže opravdu na dlouhou trať. Hodně se nám osvědčilo nevyčítat, nekárat a věcně řešit důsledky. Taky pomohlo hned v začátku záchvatu být s ním a nutit ho pomaličku nadechovat a vydechovat a počítat u toho, dělá to dodnes a moc to pomáhá záchvat potlačit. Pokud to nerozdýchal, tak se prostě počkalo a když se uklidnil, tak jsme šli uklidit nepořádek (v případě roztrhaných papírů), nebo se domluvili, jak spravit rozbité... Kolem šesti let se naučil ve většině případů nerozdýchaného záchvatu utéct do naší ložnice, kde rozházel postele, bušil do matrací atp., ale nenadělal škody. V současné době už většinou dokáže říct "musím být sám". Pokud to nedokáže, tak prostě řešíme důsledky, probereme možné příčiny záchvatu, pohovoříme o tom, že příště to určitě zvládne atd.
Problém je, když cítí, že se vztekne mimo domov, utíká pak na WC, nechce, aby ho děti viděly. Naštěstí to zvládá aspoň takhle. Doma pak padne, hrozně ho to vyčerpá.