Děti na Jip a Aro

Dovolte mi další úvahu na toto téma. Často se za běžné považuje pobyt matky na standartním oddělení, ale jak se řekne Jip nebo Aro, tak mnozí mají zafiksováno, že tam to prostě nejde. Jenže právě tam jsou často případy dětí, jejichž nemoc nedovedou lékaři úplně vyléčit, něco udělat mohou, ale často záleží na tom, jak to dítě zabojuje, jak se cítí psychicky, jestli má vůbec chuť žít. A když mu vezmou maminku, nechají ho samotné uprostřed cizích lidí, kteří mu z jeho hlediska jen ubližují, tak kde má brát sílu bojovat. Když jsme po těch dvou dnech Milenku viděli, vypadala přesně tak, že to prostě vzdala, všichni jí odešli dokonce i máma, odmítla jíst i pít, buď plakala a nebo vysílením usnula a když nás tam pak viděla, jakoby jí znovu svitla naděje, úplně se jí to dalo z tvářičky číst, že ji to překvapilo, že to snad už ani nečekala. Lékaři by měli mít více pokory a pochopit, že právě tam, kde medicína není všemocná, potřebuje takto vážně nemocné dítě blízkost rodičů především maminky stejně nutně jako jejich péči, aby se uzdravilo.

Ještě jsem se chtěla poptat těch, které mi nabízely pomoc, neozval se vám někdo ohledně zveřejnění tohoto tématu?