Všechny naše deníky

První výpravu za pokladem jsme absolvovali už minulý týden. Vybrala jsem Draháňskou rokli, protože to máme blízko a protože jsme sem dřív i docela často chodili. Za tu dobu, co jsme sem nezašli, se hodně změnilo. Postupně čistí tuhle přírodní rezervaci od náletových křovin a stromů a už je vidět i potůček. Keška, která je zde schovaná, není jen tak obyčejná, ale multi. To znamená, že pro nalezení pokladu je potřeba sbírat indicie a pak vyluštit konečnou souřadnici. Holčičkám přišlo děsně vtipné, že jdeme k rybníku Kostoprdáku (i když oficiální název zní Kostoprtský rybník). Na tuhle výpravu šel s námi i Petr, ale bohužel skončila neúspěchem. Udělala jsem fatální začátečnickou chybu, kdy jsem zapomněla nahradit jedno písmeno vyluštěným číslem a tudíž nás GPS posílala někam do Kolbenky.. Vtipný byl zejména předpokládaný čas dosažení cíle - 22:23 hodin.. Na tu chybu jsem přišla až doma, kdy jsem pořád přemítala PROČ..

Druhá výprava proběhla v neděli ve Skalici, ale opět neskončila zrovna pozitivně. V pátek totiž spadl celý server, takže jsem si nemohla stáhnout podrobnosti a šli jsme tudíž lehce po paměti, abysme se těžce sekli a nic nenašli. Adélku jsem měla v kočárku, sotva by tu štreku ušlápla a když jsme pak drandily polem, v domnění, že tam dole je vytoužený cíl, připadala jsem si jak kombajn. Cesta zpátky ale byla poměrně dost náročná, obilí se mi motalo do koleček, pole bylo celkem rozbahněné a já byla zpocená až na vaječníkách. Do toho remcající děti, že to není žádný poklad, ale jen obyčejná procházka a ještě takhle blbě do kopce :-).

Už jsem prostě MUSELA napravit reputaci a zaměřit kešku, kterou opravdu najdeme, aby se Áčka zas namotivovala. Našla jsem tedy jednu v Dolních Chabrech - u menhiru. Tam jsem se vždycky chtěla podívat, přece jen mám na ty šutry tak nějak slabost, ale nevěděla jsem přesně, kde to je. Tohle byl výborný důvod jak spojit příjemné s příjemným :-). Jediné, co nám trošku udělalo čáru přes rozpočet bylo počasí. Jen jsme vylezly z autobusu, začalo pršet. Protože jsem praktická dívka druhého stupně, vytáhla jsem z batohu pláštěnky a deštník a ani počasí neohrozilo náš první velký úspěch :-).

Menhir se jmenuje Zkamenělý slouha a stojí u plotu rodinné domku. Je to docela legrační, jsem zvyklá na menhiry s výhledem do kraje a tady je výhled akorát tak na sousedova trpaslíka. Ale Chabry tu přece jen nestojí věčně, takže nějaký důvod určitě měl. Tak mě tak napadá, jestli by od něj kdysi nebyl přece jen třeba vidět Říp anebo třeba menhir u Klobouk, kde jsme byli kdysi s Petrem, abysme viděli, jak pěkně Slunce vychází za Řípem. Kdo ví..

Tady je umístěná jen mikrokeška, tzn. že je to malá krabička, kam se vejde akorát tužka a blok pro zapsání, nejsou tu žádné poklady, žádné předměty na výměnu. I tak byly holčičky spokojené a Andulína konečně uvěřila, že to má smysl :-). Odměnu za dosažení první kešky jsme si vybraly v Chýši, kam nás pozval Skaly :-) a já jsem pak hrdě mohla zapsat na server, že jsme svou první kešku našly 7.7.2009.

Druhou kešku jsme ulovily ve středu dopoledne. Samozřejmě mi nedala spát ta Draháňská rokle. Nechaly jsme se vést GPS, ale přece jen je znát, že je to přístroj do auta, takže rozptyl dvacet metrů je pro pěšáky poměrně dost. Nicméně poklad jsme našly a nadšení neznalo mezí :-). Holčičky nevěděly, co si vybrat! Nakonec si Aňa vybrala kalendářík z roku 2008 s fotkami Ústeckého kraje (ona je taková deníčková, po kom asi??? :-)) a Adélka si vybrala plastovou ještěrku a na výměnu jsme vložily zas jiné poklady.

Ve středu jsme si vyšvihly ještě jeden úlovek - při cestě domů z dětského hřiště jsme to vzaly přes blázinec a kešku jsme našly poměrně snadno. Jako bonus je tu spousta lesních jahůdek. Jen nás opět chytl slejvák, ale opět jsem měla s sebou pláštěnky, které momentálně vypadají na nezbytnou součást výbavy.

Skaly: Adél, sedni si tady u schodů na bobek a počkej tu.

Adélka: Na bobek néé, tati, na čůránky!

xxxxxxxxxxxxxxxxx

Adélka: Já se tam chci podívat!

Bára: Dobře, tak jen mrkni a hned si zas sedni ke stolu..

Adélka - mrká očima :-)

Grilovali jsme na zahradě. Velké holky - Andulka s Týnkou - občas zaběhnou k plotu, stáhnou kaťata a čůrají (proč chodit na záchod, že.. ). Adélka to samozřejmě všechno pozoruje a v jednu chvíli přidřepla kousek od našeho grilovacího místa, stáhla sukni, spoďárky a samozřejmě tak pěkně, že si to komplet celé počůrala, ale holt už čůrala jak velká holka bez asistence maminky..

Sundala jsem jí to, že jí přinesu něco na převlečení. Než jsem se stihla vrátit, naše slečna přidřepla pod jabloň znovu a s nepřeslechnutelným zvukem vytvořila na trávníku hromádku. A opět nepřeslechnutelným hláskem to komentovala: Já jsem kakala! Uděaa jsem homadu jako pejsek!

Původně jsme si mysleli, že pojedeme do Skalice v pátek tak nějak dřívěji. Nakonec bylo nechutně dusno, takže místo cestování jsme si radši pěkně schrupli a jeli později. Kupodivu provoz byl dost v pohodě. V sobotu jsme zanechali Áčka svému osudu u Skálů a odjeli na velký nákup do Makra. Jako bonus jsme si přivezli gril, který konečně jakž takž vyhovoval Petrovým představám.

Na odpoledne jsme byli domluvení, že pojedeme do Sázavy na pouť, protože přijel i Lukajda, že zůstane s mamkou na chatě do pondělí, páč Andrejka je na táboře. Babičce jsme to několikrát zopakovali, navíc v tom dusnu by to pro ní bylo víc než náročné a ona sama uznala, že nemá cenu, aby tam jela, protože by to nezvládla. I odjeli jsme. Po příjezdu do Sázavy jsme zaparkovali na louce vyhrazené pro parkování, zaplatili parkovné a přes lávku přešli k pouti. V tu chvíli se prudce ochladilo a začal se zvedat vítr. Honily se černé mraky - no prostě klasické prokopské bouřky. Jsou hodně urputné a rády se vrací. Došli jsme až k prvním stánkům a ty už nám téměř letěly naproti. Trošku nás to vyděsilo, přece jen s dětmi nic moc akce, když hrozí akutní nebezpečí zranění, takže jsme se dohodli s Danou, že u nich tu činu přečkáme. Skaly rychle letěl pro auto, aby ho přeparkoval k Novákům před barák, takže se parkovné víc než vyplatilo :-). Ve finále se to tak nějak přehnalo, téměř bez kapky, ale my se aspoň u nich na chvilku občerstvili a zkusili vyrazit znovu. Jen mamka otevřela dveře, začalo pršet. Ale byl to takový mírný deštík, obloha vypadala, že se vyjasňuje, tak jsme to prubli. Je fakt, že se pak rozpršelo celkem dost, ale když jsme došli k atrakcím, vysvitlo sluníčko a zas děsná prádelna - taková reklama na infarktík.

Ale dětičky (a já) si užily atrakcí docela dost. Nicméně ceny jsou stále příšernější a třeba právě vstupné do strašidelného zámku bylo děsivější než celá přiblblá projížďka. Zlatý Legoland!

Domů jsme přijeli kolem 20.00 hodiny - mamka s Lukajdou jeli o dost dřív, aby tam babička nebyla až tak dlouho sama. Nicméně i to stačilo, aby udělala pěknou scénku. Asi usnula či co, když byla ta bouřka a měla pocit, že už byla tma a najednou je druhý den, takže letěla ke Skálům, že jsme jí ujeli a nechali jí tam a navíc jí někdo ukradl kameny na hroby.. ach jo.. naštěstí zlatej tchán zafungoval a znovu jí řekl, že jsme jen na pouti a vrátíme se a počkal s ní na mamku. Za tu dobu si samozřejmě vyslechl všechny historky možné i nemožné, včetně těch nejnovějších, jak babičku sledují a pravidelně jí chodí někdo prohrabávat věci do bytu. Ach jo..

V neděli jsme chtěli jít s dětma mrknout na Čapík na kešku, ale babička měla zas jeden ze svých stihomanských výstupů, po kterém se sbalila s tím, že jede domů. Po chvíli se ale zas vrátila, protože prý doma nemá nic k jídlu a přivezla přece to uzené, takže se o ní pěkně postaráme a v pondělí si jí pěkně odvezeme. My jsme tedy s dětmi nakonec na ten Čapík odešli, nicméně nic jsme neulovili, jen jsem vyděsila jednoho zajíce a 4 děti :-). Šli jsme po cestě, já zrovna dětem povídala o keškách a o tom, jak "obyčejní lidé", kteří nemají šajna o hledání pokladů pomocí GPS jsou vlastně mudlové a nesmějí nás vidět, aby pak ten poklad třeba nezničili a v tu chvíli si to proti nám začal poskakovat zajíc. Vůbec nechápu proč, ale děsně jsem zaječela, čímž jsem vyděsila děti, které taky zaječely, zajic ztuhnul, chvíli na nás čučel a pak vyděšeně vzal do zaječích :-). Kdybych nebyla blondýna, klidně jsem ho stihla vyfotit, protože byl totálně štronzo :-D. To byl asi nejsilnější zážitek z té procházky, krom klasického příšerného krpálu na zmíněný kopec.

Večer jsme tedy pokračovali v grilovačce a užívali si pěkný večer. Zabalili jsme to okolo půlnoci a cca v 1 zvonil telefon - volala mamka, že babička upadla a je zaklíněná u schodů do topení a co má dělat. Skaly opět neuvěřitelně zafungoval, babičku podpíral celou dobu, co se čekalo na záchranku a celkově morálně podporoval mamku i babičku. Přijeli dva záchranáři a všichni tři chlapi měli co dělat, aby babičku dostali nějak z té prapodivné pozice, kdy vlastně vůbec přesně nevíme co a jak se jí stalo. Odjeli asi kolem třetí. Přiznám se, že tohle všechno vím pouze z vyprávění. Totálně jsem odpadla a vůbec jsem telefon neslyšela. Petr situaci zhodnotil tak, že bych se tam jen asi motala a rozhodl se mě nebudit. Dozvěděla jsem se to od něj až ráno, co všechno absolvoval. Fakt je úžasnej, jak se umí postavit k problému.

Ráno nám řekli, že babička má zlomené zápěstí a že k ní ještě přijde neurolog, protože se bouchla do hlavy a že jí máme přinést osobní věci a přestože je na ortopedické jipce, můžeme jí na chviličku navštívit, že u takhle starých lidí dělají výjimku. Domluvili jsme se proto s Petrem, že pojedu s mamkou k babičce do bytu pro ty věci, pak odvezeme k mamce auto a pojedeme na Vinohrady sockou, protože mamka a nemocnice - to opravdu nejde moc dohromady a on sbalí Áčka a dorazí do Prahy sólo.

Přijely jsme akorát nějak nevhod či co, takže jsme si počkaly hoďku na chodbě a nakonec nás k ní pustili. Čekala jsem klasicky raněnou laň plnou výčitek a místo toho tam ležela maličká stařenka vypadající jako skřítek a blábolící naprosté nesmysly. Mně ani nepoznala, když jsem jí řekla, že jí pozdravují holčičky, tak netušila kdo to je.. Hodně tristní pohled. Pořád chtěla, abysme jí pomohly vstát, že to na ruce není sádra, ale jen papír a že musí jít uklidit krabici a přenést balíčky.. Byly jsme z toho s mamkou celkem špatné, ale zas jsme si říkaly, že je dobře, že neví, kde je a sestra říkala, že se to stává, protože utrpěla velký šok, navíc v sobě měla prášky a k tomu celkově ta její zmatenost.

Včera za ní byl strejda s mamkou a to už prý i reagovala líp a "jen" chtěla, aby jí odtamtud vzali, ať jí vytáhnou oknem pryč. Doktor tam nebyl, takže jsme se nedozvěděli, co teda zjistil neurolog. Dnes ráno tam strejda volal, konečně mluvil s doktorem a jen tak mimochodem jsme se dozvěděli, proč vlastně je pořád na JIPce, když má "jen" zlomené zápěstí. Má totiž zlomený i krční obratel a řeší se, jestli operovat nebo ne..Nicméně se zas vrátila "k normálu" z posledních pár týdnů a už jí zas všichni všechno kradou, jsou zlí atd. atd.. Uvidíme, jak se bude situace vyvíjet.. ach jo.. Tohle je teda hodně krutá varianta stáří, vím, že už za to snad ani nemůže, ale je to hodně vyčerpávající psychicky hlavně pro mamku, která to má na denním pořádku..

Jsem od přírody hodně hravá a už nějakou chvíli jsem přemýšlela o geocachingu, což je vlastně hledání jakýchsi pokladů podle souřadnic GPS. Poklady jsou různé - většinou nějaká krabička obsahující blbinky z kinder vajíček pro děti, ale i třeba hodnotné sběratelské materiály a vždycky je zde papír, na který se každý, kdo tzv. keš/poklad našel, zapíše a pak si ten nález ještě zaloguje na internetu.

Pořád jsem ale neměla tak nějak moc informací jak na to a hlavně jsem si myslela, že musím hledat jen mimo Prahu, někde v přírodě a ejhle.. okolo bydliště jich máme docela dost. O pomoc jsem tedy požadala zkušenou kačerku Buli, která mi dala odkaz na různé stránky a už jsem byla lapená :-) Ideální příležitost, jak udělat dětem zajímavou procházku, protože odměna je víc než sladká - možnost něco si vybrat z pokladu a já se navíc podívámna místa, kam bych se nepodívala.

Máme teda jen GPS do auta, takže přesnost je dost otřesná, ono to auto nepotřebuje zacílit přesně na metr, ale u každé kešky na internetu je k dispozici popis a mapka, kterou je možné přepnout na satelitní a snadno se dá i odhadnout, kde keška je.

Odkaz na stránky s touto tématikou http://navigovat.mobilmania.cz/clanky/AR.asp?ARI=112930

Babička zpovídala Adélku, jak se kdo jmenuje -

Jak se jmenuješ? Adélka (pozor! změna! už nehlásí, že je andíek s ohama, protože už je jen ten rarach!)

Jak se jmenuje tvoje sestřička? Anduka

Jak se jmenuje tatínek? Petr (použila bych obrácené "e" z anglické výslovnosti :-))

A jak se jmenuje maminka? Skáová

xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx

Dřív, když jsme šli někde napřed a Adél se opozdila, volala vždycky: Počkejte na nás!!! A dneska jsme šly s Andulkou o kousek napřed a Adél volala: " Zapomněly jste tady Adélku!!!

Andulka už dlouho mluví o tom, že by chtěla zas do botanické zahrady. Nějak nám to pořád nevycházelo, až konečně dnes. Na výpravu se s námi vydala i Andrea - bez kluků - a Jana s Aničkou, poté se přidal Honza s Kristýnkou. Sraz jsme měly v Bohnicích - chi chi chi, ne teda v blázinci, ale před Albertem, abysme mohly nakoupit věci na piknik, deku jsem měla sbalenou v batohu, protože holky tam přijely autobusem a já tam aspoň měla místo k zaparkování.

Kozí stezkou jsme okolo Fata Morgány sešly dolů k hlavnímu vstupu. Bylo tam minimum lidí a maximum krásy. To je opravdu tak krásné místo! Pohodička, klídeček.. holčičky byly nejvíc unešené z Japonské zahrady - děsně se jim líbilo, jak mohly běhat z kamene na kámen, různě přes mostky, okolo vodopádů a jezírek s rybkami, prostě spokojenost největší!

Už nám ale začalo pěkně kručet v bříškách, pokochali jsme se proto výhledem na nejkrásnější město na světě :-) a taky na zvedlou hladinu Vltavy (to teda už bez pocitu uspokojení) a přes sv. Kláru, jsme se přesunuli k viničnímu domku. Opět nikde nikdo, vybalili jsme proviant, holčičkám rozprostřeli piknikovou deku a jali se hodovati. Viniční domek je v provozu a na doporučení jsme pili výborné Veltlínské, přikusovali ciabatky s olivami a k tomu sýr a okurku a bylo nám naprosto blaze! Sluníčko na nás pod ořech nesvítilo, bylo krásně teploučko a holčičky nadšené, když objevily kaluž a mohly se v ní ráchat :-). Dokonce jedna zahradnice, která tam zrovna upravovala záhonky, je občas pocákala vodou, takže jsme je průběžně svlíkali, až běhaly jen ve spoďárkách, bosy.. prostě cikáňata :-D.

Občas si přiběhly na deku ukousnout něčeho, trošku se napít, pak teda měly všechny najednou kakací chvilku, což bylo trošičku hektické, ale celkově fakt pohoda jazz. Po láhvi Veltlínu následoval ještě jeden a jako dezert nám paní doporučila opět výbornou Pálavu :-D.

Doprovodily jsme pak většinu výpravy ke vchodu a my pokračovaly nahoru do krpálu. Ještě si Áčka vyžádaly hranolky, proběhly se po dalších cestičkách a okolo prazvláštních uměleckých výtvorů jsme vyšplhaly až k "žirafám" z plechu. Nahoře v lesíku jsme si udělaly ještě sušenkový piknik a nasměrovaly se domů. Protože byly holčičky hodné (anebo to bylo tím vínem, že mi to tak výjimečně připadalo?? :-)), mohly jít na mašinku a na kolotoč po domluvě, že pokud půjdeme na pouť, ujede nám nízkej autobus a půjdeme pěšky, respektive Adél stejně jela v kočárku. Pouť byla akorát v demolici, ale tyhle poslední atrakce ještě fungovaly. Holčičky se projely, pak ještě vyžebraly Štěstíčko a bez jakýchkoliv řečí, přesně v duchu domluvy, jsme pokračovaly k nám, i když kousek cesty nás svezl bus. 

Pozorný čtenář pochopil, že auto zůstalo v Bohnicích, protože pod vlivem opravdu neřídím. Musíme ho zítra vyzvednout :-D.

Andulce tímto děkuju za krásný tip na výlet a vzpomněla jsem si, že přesně před rokem jsme byli v trochu větší sestavě na Loučni. BTW - dodnes jsem nedostala slíbenou kompenzaci za příšerný piknik :-)

Už jsou z nás mediální hvězdy.  :-) Zrovna jsem šla náhodou k nám do Delvity a viděla jsem za výlohou v trafice časopis Děti a my. Zašly jsme tam s Andulkou omrknout situaci a bylo to ono :-). Tak jsem vykoupila celý čimický náklad - všechny dva kusy - abych mohla jeden věnovat mamce. :-)

Mám trošku mezeru v zapisování, tak to zkusím dohnat.

Adélka oslavila svoje druhé narozeniny. Od té doby chce stále dort a foukat svíčky. Slovní zásobu má neuvěřitelnou, někdy skoro až příliš neuvěřitelnou :-). Odchytává naprosto všechno, co slyší a opravdu se domluví i s cizíma lidma, kteří se pozastavují nad tím, jak mluví. Někdy si říkám, jestli to její diskutování ještě ustojím..

Povedlo se nám odbourat dudlíka, ačkoliv to vypadalo na velmi nereálnou záležitost. Ale Adélka si všechny někam uklidila a to tak důkladně, že jsme je prostě nenašli (až mnohem mnohem později na mě vypadly z kapes bundičky), takže je odudlováno měsíc po druhých narozeninách.

Používá výrazy typu - Ježišmarja, sakva páce... Do pdele se mi snad podařilo odbourat..

Máloco komolí, ale KOČOLÁDA je prostě kočoláda :-D.

Umí spoustu básniček a písniček -  naučila se to od Andulky, která nám je stále přezpívává a předříkává. Občas si vymýšlí nesmysly :-), jakože básničky - UKE MUKE AKUJE, JAKA PAK TUTUJE apod.. anebo vypráví pohádky BYA JEDNA PINCEZNA POPELKA, TA SE ZTATIA A ZAZVONIL KONEC A POHÁDKY JE KONEC  :-D.

Na dotaz, jak se jmenuje, odpovídá ANDÍEK S OHAMA.. a má pravdu. To nevinné zlatovlasé dítko je takovej Lucifer, že občas nechápu a musím se hodně držet, abych z ní těch andílků neudělala několik. Samozřejmě, že největší scénky si nechává hlavně pro maminku.. Má příšerný ječák, někdy jí chytne rapl jen tak, začne dupat nohama a je schopná řvát spoustu nekonečných minut JÁ NECHCÍÍÍ.. ale nikdo, ani ona sama, vlastně neví, co nechce. Pokud jí něco zaujme je schopná uklidnit se a nasadit úsměv během pikosekundy.

Vzteky taky občas mlátí do věcí, případně trénuje hod na cíl. Doufám, že jí to co nejdřív přejde, jinak si už začnu vyhlížet pěkný pokojíček přes ulici v blázinci..

Ale abych jen nepomlouvala - umí se i oblíct - částečně a samozřejmě jen když chce ona. Plínku dávám na spaní, pořád pije jako duha.

Začíná pěkně malovat, bohužel teda i tam, kde to není žádoucí - stěny, postýlka, věci.. Co dělá Andulka, chce dělat taky, jak začne hrát nějaká dobrá muzika (nejlépe na Rádiu Beat), běží si oblíct šaty a chce tančit :-). Šminky jí stále baví, vybarvit se umí opravdu pěkně.

Občas mi řekne, že NEMÁ NÁADU, zejména, když po ní chci, aby si uklidila. Na druhou stranu ví, že před jídlem má nachystat na stůl tácky a příbory. Noži říká z jakéhosi neznámého důvodu HŽEBEN.

Případně se jí ptám, proč udělala tohle nebo tamto, Adél začne koukat na strop a POTOŽE.. POTOŽE.. a pak z ní vypadne nějaký rozhopádně pádný důvod :-).

Rozhodně se s tímhle naším andílkem nenudíme a trochu se děsíme, jak to zvládneme za 10 let.. :-)

Andulka už měsíc drandí na velkém kole - na dvacítce - a zvládla i přehazovačku. Děsně jí to baví, protože uhání s větrem o závod a já jí na bruslích absolutně nemám šanci stačit :-).

A další věc, kterou se naučila - šplhat na tyč. Jak někde nějakou vidí, už šplhá a naučila se to ve Skalici na sušáku.