Re: Foukání do rodinného krbu

Petro, rozhodně jsem nechtěla nabádat k nějakým ústupkům pro ticho a klid, ani k tomu, abychom kolem našich mužů chodily jako kolem teplých hoven, jak říkáš. Jen k tomu, abychom se zamyslely nad tím, jak se asi oni vyrovnávají se svým postavením a s požadavky, které na ně máme, jak pro ně může být náročné jim porozumět (bývají často protichůdné), natož dostát. A upřímně si myslím, že křikem a tlakem se dosáhne jen zlomek toho, čeho se dosáhne trpělivostí a jemným upozorňováním (jde v tom podle mě taky o respekt k partnerovi - mám opakovanou zkušenost, že když jsem manžela do něčeho tlačila, třeba to udělal, ale ne s potěšením, a ani já jsem z toho potěšení neměla, jen snad ubohý zadostiučinění, že jsem ho "přemohla". Když jsem mu dala čas, aby došel sám k tomu, že to udělá rád a dobrovolně, ze svého vlastního rozhodnutí, měli jsme z toho radost oba... A musím podotknout, že on mě tlačí do něčeho jen zcela vyjímečně!) Tím nechci říct, že máme jako ženy jenom čekat, sedět doma, štrikovat a být zticha. Angažovat se, mluvit o věcech jasně a nahlas (i na celospolečenské rovině) je nesmírně důležité, ale nesmírně důležité je, podle mě, taky být vnímaví k těm, ke kterým a o kterých mluvíme (teď dejme tomu k mužům), dát jim prostor pro vyjádření a pro to, aby se mohli, stejně jako my, vyvíjet a měnit postupně (zas bych tady apelovala na trpělivost).
Opravdu je to muž, který ženu tlačí do role pečlivého domácího služebnictva? Já osobně to pociťuju tak, že je to spíš moje matka, babička a jiné ženy, které ode mě očekávají, že budu žít podle tohohle modelu, než můj manžel... Doma to máme tak, že o běžný provoz se víc stará ten, kdo má aktuálně víc času a "specializované" práce dělá ten z nás, kdo je umí vykonávat (případně za asistence toho druhého) nebo si je prostě chce vyzkoušet. Ráda manželovi přenechám čištění odpadů apod. a ráda mu uvařím večeři. A jeho by nenapadlo vyžadovat ji každý den a ještě k tomu teplou... A ráda se o něho opřu jako o autoritu a nemám u toho pocity méněcennosti; on se na mě obrací při potřebě "ženského" vhledu a intuice, já na něj, když si něco potřebuju jasně strukturovaně uspořádat apod. Zkrátka každý máme nějaké vlohy a talenty, tak proč je nehledat, neuplatňovat a nerozvíjet, když je to v náš prospěch i prospěch toho druhého. Nemyslím si, že by v každé oblasti manželského soužití bylo dobré dělit se rovnostářsky 50 na 50, sama bych to považovala za dost násilné.
Každý si může zvolit, jakou cestou v životě půjde. Každá z nás, která žije s mužem, se pro to rozhodla a z nějkých důvodů se rozhodla právě pro něj. Jak si to v soužití zařídí, je na nich, rovnoprávnost spočívá v téhle oblasti podle mě v tom, že budou oba spolu hledat, co je pro ně jako pár nejlepší a přijatelné. Jaká cesta povede k naplňování smyslu jejich manželství, to je ryze na nich. Výchova dětí a péče o domácnost může člověka (muže i ženu) naplňovat stejně jako profesionální kariéra, je to otázka volby a dohody (shody) mezi partnery. A ta se podle mě bez oboustranné (podtrhávám) trpělivosti, vstřícnosti a ústupků z individuálních přání a představ obou partnerů prostě neobejde. Pokud tohle vyžadujeme od mužů (jako že vyžadujeme), je fér jim nabízet totéž. To jsem chtěla říct, promiň, že jsem to vzala tak oklikou...