Re: Těžko říct...

Případ mě šokoval. Hodně z toho je jistě nešťastná náhoda, ale přece jen....

Když měl můj syn dva a půl roku, přestěhovali jsme se. V novém městě jsme cosi vyřizovali v bance, a než jsme něco podepsali, zmizel. Byl pryč asi deset minut, já běhala po okolí a málem hystericky brečela. A on se po chvíli objevil, nesl si prázdný kornout omočený ve zmrzlině, a byl úplně klidný. Ukázalo se, že to "zavinil" manžel - syn našel desetník a tatínek to komentoval slovy Tak už máš na zmrzlinu. A prcek si ji tedy šel koupit....
Zvládl to naprosto v pohodě a ve dvanácti letech už sám jezdil vlakem k babičce 200 km, ale mezitím byla dlouhá cesta, kdy jsme ho učili, co a jak, aby se ve světě "nezratil" I teď někdy trnu, ale musí se naučit o sebe postarat, tak vidím svůj úkol jako rodiče. Jenže u Vítka to bylo asi jiné.
Chci tím říct, že i když své děti vychovávám na místní poměry až trochu moc samostatně, ve dvou a půl letech bych ho rozhodně nenechala si venku hrát a nebyla tam s ním, to jsem si i od záchodu nechávala otevřené dveře, protože jsem se bála , co si může mezitím udělat. Ven chodil sám tak od čtyř let, a to jsem stála přitom u okna nebo na balkóně, sledovala ho a běda jak šel někam, kam jsem na něj neviděla... A to byl taky živel...

Nechci nikoho odsuzovat, ale určitě si teď jeho rodiče svoji volnou výchovu vyčítají...a co teď už můžou udělat...Nic.