Komu se nikdy neztratilo dítě, ... ať hodí kamenem.

Děti mám tři.
Dvě z toho jsou dvojčata.
Jedno je velmi "stabilní", zpravidla kam ho posadíte, tam i zůstane. Ale jednou ... si půjčila od jedné holčičky kočárek ... a asi se jí natolik zalíbil, že se s ním prostě rozjela... jela... a jela... až byla pryč. Jedna maminka mne naštěstí upozornila, že ji viděla v druhém rohu hřiště .... u parkoviště, ale ... až jsem tam doběhla já, byla už pryč. ........... Je sice pravda, že jsem ji našla do 10 minut v parku... uprostřed sídliště, snad 500 m od hřiště, kde jsme byly. Tam ji našli lidé, kteří nás znali, jen nevěděli, kde zrovna jsme a kam ji vrátit.

Totéž se mi stalo s druhým dvojčetem ... které moc chtělo jít nakupovat se starší sestrou a já ji nechtěla pustit, protože té starší je 6,5 ... a musely by překročit silnici, kde občas něco jezdí.... Ona ale tak moc chtěla jít, že si vyčkala .... a až jsem se otočila, abych něco řekla či udělala.... zmizela... Všimla jsem si toho sice ve 2 či třech minutách, prostě co by člověk hlavou otočil, ale to už byla za silnicí a za domem. Našli jsme se sice do pěti minut, ale i to byla náhoda. Nikdy nevíte, kam se to dítě vydá a zda ho zrovna náhodou nesrazí auto. Jsme na sídlišti a malé děti mezi auty nikdy není vidět... parkovacích míst je málo a tak stojí, kde se dá.

Já už mám sama se sebou zkušenost, že i když se snažíte, že opravdu nedáváte celých 12 či 16 či 18 hodin dokonale pozor, zvlášť když ještě po nocích kojíte....

My, které jsme našly své děti brzy a živé a zdravé, buďme za to vděčni. A těm, které ještě nezažily, že jim dítě zmizelo, přeji, ať to nikdy nepoznají.

Pro rodiče je ztráta dítěte hrozným trestem, nepotřebují, aby jim tuto strašlivou zkušenost ještě zjitřovala zlá slova "z lidu".