Re: Dva spolužáci už "nejsou"

Já mám taky podobnou vzpomínku - hned po prváku na VŠ o prázdninách se zabil můj spolužák. Byli jsme mu na pohřbu - pravý venkovský pohřeb, kostel, průvod, družičky - dodneška jsem na to nezapomněla a to už je to pěkných pár let.
Jinak ten Věřin článek mě moc vzal za srdce; moje maminka bojuje s rakovinou, a ačkoli v první fázi zvítězila, vím, že při stavu, v jakém se na to přišlo, je to otázka času. Ona to ví taky a pořád naznačuje, že "toho chce ušetřit děti" a že si ani nepřeje, aby šly na pohřeb. Původně dokonce mluvila o tom, že si přeje rozptyl, "aby se nikdo nemusel starat o hrob". Je mi z toho hrozně, protože s ní nesouhlasím a mám tak dvě možnosti - buď ji poslechnout (a vyčítat si to), nebo jít proti jejímu výslovnému přání (a vyčítat si to). Myslím, že děti by měly vědět, co je smrt, měly by dostat příležitost se rozloučit a přebolet odchod blízkého člověka, a že by člověk měl mít svůj hrob - myslím ne ten, ve kterém bude ležet, ale nějaký, o který pečuje. Moje babička, která se o mě hodně starala, chodila na hřbitov a vodila mě s sebou (ležel tam dědeček, její manžel, který umřel za války v koncentráku). Když já byla malá, bylo to už přes třicet let, přesto tam chodila každý týden nebo čtrnáct dní. Ne okázale truchlit, docela věcně, jako na návštěvu k někomu známému. Já se na její hrob dnes tak často nedostanu, ale uvědomila jsem si nedávno, že kdykoli přijdu, automaticky v duchu vyprávím: "Ahoj babi, Bětka dostala k svátku kuchyňku a má z ní hroznou radost, a Vojta chodí skákat na trampolíně..." stejně jako ona si kdysi asi povídala v duchu s dědou. A přijde mi škoda o tenhle pocit kontinuity děti připravit z nějakých falešných ohledů.