Bolavé téma..

Ahoj, nejsem maminka, teprve se snažím s menželem otěhotnět, ale chci vám napsat jak jsem to měla já..
Nikdy jsem se ničeho nebála, před vším zlým jsem byla bráněna rodiči až v 18 ti mě z mé nevědomosti vytáhl přítel, který se oběsil. Dnes je to pět let a já se každý den probouzím a usínám se strachem o zdraví a život všech členů mojí rodiny a samozřejmě i svůj. Snad je to na péči psychologa, nevím.., ale sama si poradit neumím.
Na počátku tohoto roku jsme se museli rozloučit s babi. Slíbili jsme jí, že jí dochováme doma a moc jsme se snažili..bezesné noci, její záchvaty, křik, bolest, bezmoc, snad vám to ani nemusím popisovat.., snad otcův pohled na jeho umírající matku byl pro mě nejbolestivější. Jenže já nemohla nikomu z nich pomoci..každý jsme v sobě bojovali sám.
Tři dny před její smrtí jsme jí museli nechat odvézt do nemocnice, nemohla dýchat..dodnes myslím na to jak byla v posledních chvílích sama, už ta představa mě straší. Ještě nedavno jsem slýchávala její klepání hůlkou na schody, mám vůčí ni hrozný dluh..vím to.
Půl roku po její smrti jsem se v práci zhroutila..obvodní lékařka mě nechala dva měsíce marodit..prý na mě dolehla babi smrt, nervy to neutáhly a tělo začalo reagovat, bouřit se. Dva měsíce jsem marodila a druhý můj pracovní den se dozvěděla, že mi zemřel při bouračce kamarád..zlomilo mě to. Opět ta bezmoc, kterou cítím den co den a hrozná bolest.
Chce se mi plakat a moc mě zajímá, jestli existuje někdo další, kdo má podobné pocity..Jsem normální nebo snad zralá na lékařskou péči?