Re: To je hnusne

Jo, jasně. záleží na jedinci a jeho osobnosti, řekla bych. Na síle a chuti do života. Odpustit nechci, ani tím stylem,jak jsi psala.Já si to dovedu psychologicky odvodit, kde se stala chyba při výchově mého nevlastního otce i mého bývalého manžela - tím to chápu,ale to neznamená, že se ten člověk musí chovat tak,jak se choval.To je jen jeho vina.
Je pravda,že plno lidí si to takhle vysvětlit neumí a psycholog jim může hodně pomoct,já se o psycholgii zajímám,takže mi psycholog, s nadsázkou samozřejmě, nemůže říct nic nového. Navíc nejsem moc velkým příznivcem rýpaní se v problémech a častého navštěvování psychiatrů atd..Spíš znám lidi, kteří se litovali kvůli prkotinám -z mého pohledu, třeba kamarádce matka kecala do výchovy dětí,ale fakt ne moc, bývala jsem u toho, ale kámoška se z toho zhroutila,pár pokusů o sebevraždu a už asi 6 let chodí do nějakýho centra a je to naprd, vůbec jí nepomohli - není schopná fungovat,stále se lituje a není schopná převzít zodpovědnost ani za svůj život,natož za dvě děti,které vychovává sama..Takový člověk, kdyby zažil,co já,tak je odsouzenej nadosmrti k pobytu na psychiatrii.Aby to teď nevypadalo,že se lituju já :-) tak uvedu pár příkladů z mého života. V šesti letech mě téměř znásilnil asi 70letý dědek, otec mě,mou sestru a mou matku mlátil od mých 3 do 16let.Máme všechny přeražený nos a další jizvy, posílal na nás psa,německého ovčáka,který nás kousal i když nás miloval,protože se svého pána také bál. První manžel mě opustil kvůli jiné,když jsem měla roční dítě,takže na mateřské jsem měla tři brigády, druhý manžel mě začal mlátit hned po svatbě..no, procházka růžovým sadem..to je jen kousek mého zajímavého života.Teď jsem OK,mám práci, fajn přítele, pracuju nemám noční můry ani se nehroutím.Zatím,.Neříkám samozřejmě,že z toho mnohaletého stresu někdy nedostanu např.rakovinu,ale teď se cítím fajn.