Re: Když dělá neplechu matka a ne otec...

Moje máma je bohužel taky alkoholička, vím o čem píšeš. Já už mám svou rodinu, nebydlím s rodiči už dlouho, ale je mi hrozně líto mého táty, který tuhle formu domácího násilí musí snášet, protože opravdu nic jiného nemůže dělat. Ona se léčit odmítá, on zase nemá žaludek na to, aby na ni volal záchytku - prostě se stydí před sousedy apod... V mém dětství ještě alkoholička ( nebo alespoň taková, jako je posledních už skoro dvacet let) nebyla, ale vždy byla hodně nervově labilní a hádavá a měla sklon k psychickému týrání, ponižování, její ranní stavy se na mně dost podepsaly, jak nám všem jen nadávala a byla zlá. do školy jsem odcházela s brekem snad skoro každý den. Večer už byla vybitá a chovala se jako by se nic nestalo, ráno zase to samé. Ty víkendy byly k nevydržení. Pít začala o poledních pauzách v práci, od vinných střiků přes poledne se celkem slušně vypracovala na nespolehlivou matku a manželku, dost často se stávalo, že nedošla pro ségru do školky a nějak zapomněla přijít z práce domů, atd... od mých sedmnácti let to začalo gradovat, nejdřív byla kvartální alkoholička, kdy chlastala, co tělo vydrží třeba tři neděle, delíria nebyly žádnou vzácností, přestala pracovat, protože všude vydržela jen do výplaty. od jejích 42 let, vše táhnul (nejen finančně) táta. Někdy jsem si říkala, že jí musí mít hrozně rád, když tohle vydrží a nerozvedl se s ní. asi to bylo i tím, že tam, co by kvartální alkoholik, byly ty pauzi, kdy abstinovala, ale bohužel v tu dobu¨, to byla největší světice, všichni byli špatní, ona ten největší chudák, a zase ta její labilita, zle v rodině, hádky...Abych jí nekřivdila, tak asi dvakrát zkusila ambulantní léčbu, ale vždy ten antabus přepila. V současný době už není kvartální alkoholička, už chlastá pořád, jsou jen světlé vyjímky, kdy se pár dní snaží a po roce a čtvrt projevila dokonce zájem o svá vnoučata. Se mnou tuhle celou dobu nemluvila, ani jsme se neviděly, byla uražená, už ani nevím proč. někdy mám pocit, že ani žádnou mámu nemám, vadí mi, že nemám za kým jít. Pokusů, kdy jsem jí chtěla pomoct, chodit s ní na léčení apod. bylo tolik, že raději se mnou přestala uplně komunikovat. Ale nejvíc je mi líto mého otce, který s ní žije. Její dluhy, kamarádi z hospod - ten největší plebs s vymlácenejma zubama, ženský, kterým děti vzala sociálka, zlodějíčci, to je její život. Můj otec je vysokoškolák, řádnej člověk, zná své o tom, co je to, když ji musí v noci nakládat na kárku, aby ji odvezl domů, když leží u silnice, po tom, když jí tam náhodou najde soused, který venčí psa. Vymlácený, vykradený a zpustošený byt, plný jejích kumpánů, kdykoliv musí táta odjet za babičkou do domova seniorů, taky už není žádná vyjímka, a všechny ty prasárny, který musela vidět moje mladší sestra - našla ji doma totálně namol na zemi s tátou svýho spolužáka, těch nechutností bylo a asi ještě bude, to se ani člověku nechce psát.... Tohle je taky domácí násilí, jen proto, že to není chlap, tak není tak agresivní a fyzicky na tátu nestačí, tak ho nemůže bít. Dřív jsem jí chtěla pomoct, ona nechce, několikrát ublížila i mému synovi svými výmysli, když byl v pubertě, poštvala ho proti mně, ale to dělá každému u nás v rodině, štve nás všechny proti sobě, lže a pomlouvá, to když ještě může mluvit a pohybovat se. Nechám už toho, to jen, že chápu o čem píše Vikina, ta si ale tyhle hrůzy užila jako dítě, což je tisíckrát horší, a proto jí přeju, aby její život v dospělosti byl šťastný a pohodový a aby byla silná.