Re: mám ráda vesnici - pokud máš to auto

Jako dítě jsem velice aktivně dělala muziku. Znamenalo to jednou týdně sbor, jednou solový zpěv, jednou klavír a dvakrát flétna. Do toho od 15 let gympl. Autobus tenkrát jezdil 5x denně tam a 5x zpátky. Protože jsme neměli auto, musela jsem si zkrátka domluvit rozvrh tak, aby mi vždy něco jelo, nebo jsem musela dojít 3 km pěšky (táta měl strach, tak mi chodil naproti) Byla jsem domluvená s někým ve městě, u koho můžu počkat, než pojede autobus (buď jsem zůstala v hudebce a cvičila, nebo šla k příbuzným či kamarádce).Navíc jsem nosila flétnu za 25 tisíc, tak bylo o strach víc. A nijak mi to nevadilo. Ano, nechodila jsem po večerech s kamarádkami na diskotéky, nezvládla jsem ani taneční. Ale v životě vše nejde zvládnout.
A co se týče hypotéky, tu naštěstí nemáme, ale zvládáme rekonstruovat postupně z platu, nebo si braly nižžší krátkodobý úvěr. Měnili jsme okna, vykopávali koupelnu, nové podlahy, kuchyň, fasáda, přístavba pokoje,... a to vše za pochodu. Rozhodně jsme se nepřistěhovali do hotového. A ujišťuji, že není nijak lehké, když žiješ na staveništi a jezdíš se sprchovat ke známým, myješ nádobí ve škopku, vaříš na jednovařiči,.... Manžel je také stále v práci a de facto mě celé manželství živí. Ale tak jsme to chtěli a jsme šťastní. Takže je to spíš tím, že člověk by měl vědět, co chce. A uvědomit si dopředu i negativa svého rozhodnutí. A o tom je úvodní článek, se kterým v tomhle souhlasím.
Jinak k bydlení s rodiči: je to někdy hodně těžké být tolerantní(např otec mě dodnes kontroluje, kam jdu,kdy přijdu,...).Ale jindy je to fajn- mám si s kým popovídat, můžu od nich očekávat pomoc,děti mají velkou rodinu...V době, kdy jsem zvažovali začít stavět nový barák, jsem automaticky počítali s tím, že moji rodiče nebo tchánovic půjdou bydlet s námi. Taky nemusí být stále soběstační a jednou budou možná péči potřebovat.