Ztratili jsme se....

Ve svem dosavadnim zivote jsem nepotratila (nebo o tom alespon nevim - viz poznamka vyse, ze spousta tehotenstvi konci pouze silnou menstruaci, takze se o nich nikdy nedovime- zdroj: dokument BBC...), ale bala jsem se jednou o sve tehotenstvi, a to, kdyz jsem zacala v 12tt silne krvacet.... Nastesti to vsechno dobre dopadlo, ale kdyz jsem jela do nemocnice, citila jsem se jako mimozenstan, ktery nepoznava veci kolem a nevi, co se s nim deje...Tenkrat me napadaly myslenky, ze prilisna emocionalni fixace na zarodek v nasich utrobach, je vlastne tak trochu blahova a ze si tim samy "brousime nuz" a chystame si tak pripadna "hluboka zraneni" v pripade, kdy je tehotenstvi spontanne ukonceno.... Uz tenkrat jsem si cestou do nemocnice sebemrskacsky uvedomovala, ze jsme se v nasi civilizaci ztratili, ze nedokazeme vnimat s pokorou neco tak prirozeneho jako je "zanik pocateho zivota"...I ja jsem tenkrat brecela, ale s vyustenim do stastneho konce...Taky bych chtela dodat, ze mozna proto tak emocialne prozivame podobne ztraty, protoze jsme se naucily "tehotenstvi planovat", "chranit se pred nechtenym pocetim"...atd, a ve chvili, kdy po diteti vedome zatouzime, tak se hroutime z toho, ze se to nepovede na prvni pokus....Velmi se omlouvam za svoje nepovzbudiva slova. Nejsem krestanka, ani fatalista, jenom se snazim pochopit ty neuveritelne navaly smutku, ke kteremu jsem se ja se svoji zkusenosti jenom zdalky priblizila....Moje zamysleni je cista racionalizace, prosim, neberte to nikdo osobne, hlavne ne zakladatelka clanku....